Postoje k případné pomoci Turecku a irácké krizi

Od jednoznačné podpory úmyslu USA provést rychlý vojenský úder a zlikvidovat nebo zajmout Saddáma Husajna před podstatně opatrnější preferenci další rezoluce Rady bezpečnosti a tedy prodlouženého mandátu zbrojních inspektorů OSN až po výslovné odmítání jakýchkoliv zásahů zvenčí.

A Česká republika se v tom nijak neliší. I u nás jsou zřejmé doširoka rozevřené nůžky postojů k dnes nejožehavějšímu tématu světového dění, přičemž nejvýznamnějšími podporovateli vojenské akce jsou ministr obrany Jaroslav Tvrdík a bývalý prezident Václav Havel, který ještě těsně před ukončením mandátu stačil podepsat společný dopis celkem osmi předních evropských politiků, stavících se po bok Spojených států.

Dlužno ovšem podotknout, že k výzvě premiérů evropských zemí se naopak nepřipojil český předseda vlády a na výzvu nereagovalo ani Ministerstvo zahraničních věcí, přičemž komentáře z těchto míst byly dost zdrženlivé. Odcházejícího prezidenta, kterého poslední dny v úřadu pozdravovali se slovy úcty politici celého světa si sice za podpisovou iniciativu nikdo z vlády otevřeně netroufl kritizovat, ale přesto bylo Havlovo gesto označeno za jeho soukromý názor. To ovšem byl vzkaz spíše dovnitř země, pro voliče.

Podpis hlavy českého státu tím na světové scéně zpochybněn být nemohl. Samozřejmě je řešení irácké otázky složité a skýtá obrovská nebezpečí, to ví velmi dobře nejen prezident Bush a jeho nejvytrvalejší partner britský premiér Blair. Oba dva a celé týmy jejich expertů jsou si dnes také vědomi, že získat nezvratné důkazy o pokračující snaze Saddáma Husajna opatřit si zbraně hromadného ničení dost možné ani není, natož prokázat napojení Bin Ládinovy Al-Kaidy s Bagdádem. Husajn je příliš protřelý, než aby za sebou zanechával pádné důkazy.

Hru na nevinného praktikuje léta a naučil se přitom mnohé. A dobře ví, že v této hře nalezne vždy zastání od těch, kdož jsou tradičně raději opatrní a donekonečna budou žádat hmatatelná fakta a také od těch, kdož jsou i po všech světových zkušenostech s prolhanými totalitními režimy ochotni uvěřit, že chyba je někde zcela jinde. Že Husajn je vlastně méně nebezpečný než ti, kteří stojí proti němu, tedy především Spojené státy a v závěsu za nimi i Izrael.

Není žádným zvláštním překvapením, že dnes dominantní světová velmoc, jakou se po roce 1990 staly USA, má řady odpůrců na všech rovnoběžkách a že se přitom často oprašují podivně jednoduchá nahlížení z minulé éry, podle nichž je za vším utrpením světa bezohledný kapitál, jehož je Severní Amerika synonymem. Člověk by do jisté míry mohl mít sympatie například k odpůrcům globalizace, ale když například před dvěma a půl lety v Praze dostával od demonstrujících proti zasedání Mezinárodního měnového fondu letáky, vyzývající ke světové revoluci, jejímž cílem je nastolit komunismus, musel poněkud ochladnout a říkat si, že tu dochází k tragickému nedorozumění, vyvěrajícího z nedostatečných znalostí historie.

Nikdo z nás netouží po válce, ale na druhé straně jsme zaraženi, když se k českým anarchistům, odsuzujícím v Praze Bushe, přidávají anonymní Arabové s Husajnovými portréty a tak dále. Protesty proti silovému řešení iráckého problému jsou ovšem v demokratickém světě legální a netřeba jejich účastníky a organizátory odsuzovat. Na místě je diskuse, byť můžeme mít pochybnosti, zda ti, pro které je Bush zatím posledním světovým diktátorem, mají chuť k věcné debatě. Jedná se ovšem zatím o buď malé skupiny mladých anarchistů a nebo o komunisty, o jejichž názorech víme dávno své.

Jinou věcí je ovšem alibismus části české demokratické reprezentace. Ta bezesporu nepodpoří chystané demonstrace. Tuto sobotu ji do Prahy svolávají komunisté, o týden později anarchisté. Ale nejednoznačnými vyjádřeními jakoby stále v závětří, až co udělají politikové větších států a nebo statečnější a odpovědnější zástupci menších zemí, extrémním názorům nepřímo tuzemská politická elita jen nahrává. Bylo to zřetelné před několika lety, když NATO velo údery proti Miloševičově režimu v kosovské krizi.

Tehdejší český premiér Zeman, pozdější adept na prezidentskou funkci tehdy dokonce mluvil o zastáncích úderů NATO jako troglodytech s krví podlitýma očima, čímž nepřímo mířil na Václava Havla. A ministr zahraničí Kavan vyvíjel neobyčejnou diplomatickou aktivitu s téměř nezakrytým odporem vůči USA. A tehdejší předseda sněmovny Klaus, stále dnes ještě uchazeč o prezidentské křeslo, hovořil o letitých dobrých vztazích našich občanů k bratrské Jugoslávii, kde prý jsme léta trávili prázdniny.

Jakoby zapomínal, že ovšem Češi jezdili především za chorvatským a slovinským sluncem a vesměs nebyli schopni rozeznávat od sebe jednotlivá jihoslovanská etnika. Dnes je Miloševič u haagského mezinárodního tribunálu, kam jej vydala jeho vlastní země a politikové, tedy čeští politikové, už na toto téma raději nehovoří. Dnes by ovšem bylo ideální, kdyby USA měly v rukou důkazy o tom, že Saddám Husajn neplní rezoluce Rady bezpečnosti.

Pochybovat tedy lze stále a takřka mlčet anebo hovořit jen vyhýbavě také. Jestliže ovšem Saddám prudce neobrátí a donutí Ameriku k útoku, můžeme si být téměř jisti, že se pak dodatečně všechna podezření potvrdí. Možná je dokonce potvrdí sám Husajn, až sáhne k hromadně ničivým zbraním. Budeme pak chtít v předčasných volbách vyměnit opatrnické politiky ? Anebo jsou nám svými postoji vlastně blízcí?