Povolební Polsko v evropské hře

Polsko, které má nejdelší hranici s prostorem bývalého Sovětského svazu, tehdy patřilo do strany strategické rovnice představující jistý problém. Moskva ale nemohla proti polským snahám napojit se na Západ příliš křičet. Protože historická paměť nutně nabádala Poláky, aby na tlak z východu odpověděli větším sblížením se západem.

Rozšíření NATO na východ muselo z historických i strategických důvodů zahrnovat největší ze středoevropských zemí. Strategické úvahy se promítly i do přijímání nových členů Evropské unie. I tady bylo slyšet názor Německa, že nechce, aby jeho hranice tak jako dříve byly hranicemi západu. Varšava si byla své jisté výjimečnosti vědoma. Proto výtky z Bruselu občas brala na lehčí váhu a proto bylo občas z Bruselu slyšet povzdechnutí, že by bylo načase, aby to vyjednávání s kandidáty skončilo.

Mnoho lidí si dělalo starosti, jak bude fungovat celá nyní již pětadvacítka a zda nováčci budou schopni prosazovat své zájmy, aniž by zároveň zablokovali chod celé unie. Překvapení ale nastalo, když návrh evropské ústavní smlouvy letos shodily ze stolu Francie a Nizozemsko a když v debatě o budoucí unijní rozpočet právě nováčci projevili nejvíce ochoty ke kompromisu. Hodně očí potom vzhlíželo k předčasným volbám v Německu s nadějí, že z nich vzejde vláda s větší vůlí k reformám a také s chutí zprostředkovat v rozpočtovém sporu mezi zabetonovanými pozicemi Paříže a Londýna. Protože optimisté si vždy najdou nový důvod k naději, tak po německé povolební skoroplichtě se začalo mluvit o Polsku. Tamější voliči si sice vybrali dvojici pravicově orientovaných stran, ale ještě nebyly spočítány všechny hlasy a už začaly převažovat pochybnosti.

Příští strany vládní koalice jsou sice řazeny napravo, ale jedna z nich, Právo a spravedlnost, se sázkou voliče na rozpadající se levice namíchala do svých receptů koření, které by se dalo čekat od jejích politických antipodů. Kdo se těšil, jak v Polsku povládne pravice, zjistil, že silná role státu našla své nové zastánce.

Evropská unie není spolkem, kde by se počítalo výhradně s jednou politickou orientací, naopak je zvyklá, že se v ní pravice a levice mísí, jen vzájemné poměry se čas od času proměňují podle toho, jak a kde se mění nálady voličů.

Důležitějším indikátorem bývá vztah k evropské integraci jako takové. Tady po dvojím referendovém "NE" z Francie a nejasném volebním výsledku z Německa může nová polská vláda představovat další komplikaci. Pojem konzervativnosti nabývá v každé zemi odlišného zabarvení a v Polsku z konzervativního tábora nezaznívá, že evropská integrace je příležitostí jak řešit spory, ale spíše hrozbou, které je třeba čelit. Již dříve citelná chuť promluvit hlasitěji může oprávněnou obhajobu národních zájmů proměnit v sebestřednost.

Nejbližší sousedé Polska ve střední Evropě by měli nad vývojem ve Varšavě zbystřit. Vedle čtveřice tradičních velkých hráčů v unii se již nějaký čas staví Španělsko a v této třídě Polsko nechce chybět. Ještě nějaký čas uslyšíme řeči o užitečnosti visegrádské čtveřice. Není ale třeba být politickým stratégem k pochopení, že bez Polska pozbývá toto uskupení citelně na váze a že Praha, Bratislava a Budapešť se budou muset poohlédnout, s kým a jak v pětadvacítce do budoucna spojovat síly. Ve Varšavě se chystají na vyšší hru. Velikost země, počet obyvatel a strategické postavení k tomu vybízejí. V nově se rýsující konstelaci s mnoha nestabilními prvky by ale bylo třeba mít po ruce odpovědi na důležité otázky: Vrátí se touha po silnější pozici v jistějším postavení Polska? A dokáže Polsko manévrovat tak, aby posílilo, aniž ohrozilo své dlouhodobější zájmy? Protože spolehlivé zakotvení v Severoatlantické alianci a v Evropské unii pokládala většina Poláků za nejdůležitější cíle po pádu komunismu.