Povolební vyjednávání v Německu

Schröderovi vyšel riskantní politický poker a svým nárokem na pokračování v kancléřském úřadě vynutil v příští vládě velký prostor pro de facto poražené sociální demokraty. Být to v českých poměrech, řeklo by se, že když odpadl spor o to, kdo bude v čele vlády, tak vše ostatní už je hračka. Koneckonců byl to před časem jeden český premiér, který řekl, že programové prohlášení vlády se dá sepsat za dvacet minut.

V Německu, kde politické strany mají alespoň o chlup delší tradice a zkušenosti, ale vědí, že sestavit velkou koalici dá hodně důkladné práce. Jednak kvůli personálním otázkám, protože každá velká strana potřebuje hodně fotelů pro své ambiciózní i zasloužilé členy. A také proto, že i když se to nezdá, strany myslí na to, co jejich vládnímu výkonu řeknou voliči, kteří jim odevzdali hlas. Proto smlouvy o ustavení vládních koalic jsou podrobné, aby se předešlo pozdějším dohadům a aby bylo jasno, co se dá od nové vlády čekat. Citlivé body, kde nepřekonatelné rozpory překlenují vágní věty, představují spíše výjimky.

Protože příprava koaliční smlouvy je důkladná, její podpis se nedá čekat během krátké doby. Proto na summitu Evropské unie na konci října v Londýně bude Německo nejspíše zastupovat ještě Gerhard Schröder. Jsou ale rozdíly mezi unionistickými stranami a sociálními demokraty natolik rozdílné? Vždyť například úspory si na svou vlajku s ohledem na stav německých veřejných financí vepsala jak dosavadní vláda, tak dosavadní opozice.

Přesto, bez ohledu na předvolební rétoriku, kdy každá strana trochu přehání, se dá předpovědět, že na cestě k dohodě bude třeba překonat velké balvany. Jedna věc je totiž o úsporách mluvit obecně a druhá dohodnout se, kde konkrétně se bude škrtat. Co je například velkou brzdou německé ekonomiky? Velké mzdové náklady, zvláště ty takzvaně vedlejší, tedy ne přímo mzda, která jde do kapsy tomu či onomu zaměstnanci, ale to, co musí jeho zaměstnavatel odvést na různých dávkách. A protože němečtí sociální demokraté mají tradiční spojence v odborech, hned dali najevo, že by měl zůstat nedotčen princip, podle něhož se má o platech nadále vyjednávat za celá odvětví a ne od podniku k podniku podle místních poměrů, a to i v malých a středních firmách, které mají být nejpružnější součástí každé prosperující ekonomiky.

Spory o rozpočet a jestli zvýšit, anebo naopak snížit tu či onu daň, najdeme v každé koalici, specialitou při sestavování příští německé vlády se může například stát diskuse o budoucnosti jaderných elektráren. Sociální demokraté a zelení v minulých letech mířili k jejich zastavení, unionisté nyní budou prosazovat, aby jejich využívání bylo prodlouženo. Tyto položky se sice nemusí zdát příliš důležité, ale právě z Německa známe úsloví, že ďábel vždycky vězí v maličkostech.

Cesta k dohodě na velké koalici bude ještě místy krkolomná, ale zkušení politici by jí měli umět projet. Skřípání už nyní zajistily výroky prozrazující chuť některých politiků dokázat Angele Merkelové, že jako první spolková kancléřka přichází do vedení převážně pánského klubu nevhod.

Důležitější než postranní úmysly budou vzpomínky na dobu, kdy v druhé polovině šedesátých let minulého století vládla, tehdy ještě v Bonnu, poprvé velká koalice. Vedle pozdějšího kancléře Willyho Brandta byl vycházející hvězdou sociální demokracie Helmut Schmidt, který také došel až ke kancléřskému vrcholu. Před vznikem velké koalice napsal: "Hospodářství Spolkové republiky hrozí stagnace. Okamžitá opatření musí do budoucna zajistit stabilitu a růst, nová vláda musí odvrátit rozpočtovou katastrofu."

Zdálo by se, že druhé velké koalici v Německu by stačilo jen od té první opisovat. I kdyby se tak stalo, je tu jedno nedoceněné riziko. Velké koalice nemívají dlouhého trvání. Ti, kdo je sestavují, je berou především jako přípravu na chvíli, kdy se vyplatí vyhlásit předčasné volby.