Pozdě ale přece

Někdy dokonce v klidu dožil i obžalovaný, aniž by ho dlouhé roky někdo dostal k soudu, neboť se stále všelijak vymlouval. V paměti máme přece kauzu někdejšího uhersko-hradištského vyšetřovatele StB Grebeníčka, jehož příslušná soudkyně jakoby před soud nikdy pohnat ani nechtěla. Některé kauzy se ukázaly promlčené, což vyvolávalo otázky, zda se s tím zákonodárci nemohou něco dělat. A zvlášť nepříjemně působilo, když se obžalovaní úspěšně bránili tím, že podle tehdejších zákonů bylo všechno v pořádku. Zejména ti, kdo se stali obětmi totality, se museli připadat jako kdyby se jim jejich někdejší mučitelé a věznitelé za asistence dnešních soudů vysmívali do tváře. A pobouřena byla i značná část veřejnosti. Která si možná nepřála, aby se dnešní starci, provinivší se na přelomu čtyřicátých a padesátých let museli mermo mocí ocitnout za mřížemi. Ale naplno znějící odsouzení a pojmenování někdejších činů by byla bezpochyby ocenila. Celé to prostě dělalo dojem, že existuje snaha odsunout vyrovnávání se s minulostí kamsi do ztracena. Vzpomeňme konečně ještě případu prokurátora Karla Vaše, jemuž byl podíl na justiční vraždě generála Heliodora Píky před soudem vlastně prokázán, ale ukázalo se zároveň, že jde o zločin promlčený, takže žádný rozsudek zaznít nemohl.

Také úsilí nalézt pravdu a tedy viníky v případu Milady Horákové se zdálo vice méně vlažné a člověk si říkal, že kdyby o očistu společnosti usilovala výrazněji politická reprezentace, mohlo se soud s bývalou prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou konat už mnohem dříve. Nakonec rozsudek nad kdysi mladistvou odhodlanou komunistkou a zřejmě také kariéristkou padl až po osmnácti letech od pádu totality. To je zarážející. Nicméně se lze jakž takž aspoň upokojit tím, že jde o verdikt celkem pádný, s vyšší sazbou než se čekalo, žalobce navrhoval pětiletý trest. I když je otázkou, zda není osm let nepodmíněného vězení za spolupachatelství na vraždě na více osobách vlastně málo. (Připomeňme, že spolu s Horákovou byli odsouzeni k trestu smrti ještě Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl, další čtyři muži dostali doživotí a pět různě dlouhé tresty vězení). Stejně jako si někdo jistě říká, že není důvod, proč by lidé dostižení spravedlností až ve vysokém věku neměli trávit zbytek života ve vězení a že jakási sice nahlas nevyřčená, ale přesto vnímaná celospolečenská dohoda: "nezavírejme je, stačí když budou odsouzeni", není ve skutečnosti postavena na hlavu. Je samozřejmě možné u osob typu Brožové-Polednové nalézt nějaké snad pochopitelné věci - především plynoucí z nezkušenosti věku a hlavně z podlehnutí atmosféře doby, v níž Komunistická strana vyzývala k nesmiřitelnému boji s těmi, kdo si představují jiný svět. Je možné leccos relativizovat například tím, že vraždu Horákové schvalovaly tehdy statisíce občanů peticemi a mladá, ctižádostivá prokurátorka byla jen kolečkem v obludném soukolí roztáčeném až z Kremlu. Jenže jednou věcí je davová psychóza strachu, ve které lidé připojovali podpisy k souhlasu s rozsudkem a osobním, značně aktivním podílem na strašlivém bezpráví. Což je evidentně případ Brožové-Polednové. Zda se stará a nemocná paní ocitne ve vězení nevíme, dost možná nikoliv. Je ale rozhodně dobrou zprávou, že tentokrát bylo jasně řečeno: na smrti čtyř lidí a zničených životech mnoha dalších nese vinu. Omluva pro to není a být nemůže.

Bývalá prokurátorka podle toho, co říkala v posledních měsících médiím, se ovšem provinilou necítí, stále považuje za vinnou naopak Horákovou. Dost možná s tímto přesvědčením také odejde z tohoto světa. Měli bychom jí přát, aby ale přece jen prohlédla. Na pokání je vždy času dost, i kdyby mělo přijít v příslovečné poslední hodině.

A rozsudek nad ní by měl instituce přimět k zvýšenému úsilí dohnat aspoň ještě něco z toho, co se od roku 1989 zanedbalo, a co přitom mělo být obrazně řečeno "vyvětráno". Týká se to jak některých odkládaných případů podobného druhu, stejně jako zločinů, jež se staly například bezprostředně po válce během řádění samozvaných gard při divokém odsunu. I když je patrně většina tehdejších aktérů masakrů na civilistech už po smrti. Odsouzení těchto deliktů přijde sice pozdě, jako vlastně i u Brožové-Polednové, ale přece jen by na ně mělo dojít. Česká společnost, tak ráda zavírající před podobnými věcmi oči, to potřebuje víc, než si je ochotna připustit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .