Pozvání na výstavu Čtrnáct pražských mučedníků: Místo a příběh
Už za dva týdny – v sobotu 13. října – bude v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha blahořečeno čtrnáct pražských mučedníků. Jedná o první beatifikaci, která se uskuteční v Praze a v Čechách vůbec. Kdo se chce podrobněji seznámit s osudem bratří františkánů, kteří budou blahořečeni, může navštívit výstavu „Čtrnáct pražských mučedníků: Místo a příběh,“ která byla v pondělí zahájena v kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze.
Výstava „Čtrnáct pražských mučedníků: Místo a příběh“ přibližuje osud bratří františkánů, kteří roku 1604 osídlili trosky kláštera u Panny Marie Sněžné v Praze a začali ho renovovat. 15. února 1611 během nepokojů vyvolaných vpádem pasovských vojsk do Čech byl klášter napaden ozbrojeným lidem a 14 řeholníků bylo surově povražděno.
Nově otevřená výstava o těchto událostech podává nejen historické informace, ale má i empatickou vrstvu, která návštěvníkovi pomáhá pochopit, co se na jednotlivých místech kláštera odehrávalo a co bratři prožívali v posledních chvílích svého života. Na výstavě samozřejmě nechybí ani historické předměty, které byly svědky tragických událostí. Jedním z nich je například kněžský ornát, na kterém jsou dodnes patrné rány sečnou zbraní. Amáta Wenzlová z Provincie bratří františkánů o něm říká:
„Velmi významná věc je kasule, tzn. liturgické roucho, které nosil kněz při bohoslužbách, a je to historická kasule, kterou měl na sobě ve chvíli své smrti Juan Martínez, kněz, který byl zabit krátce poté, co sloužil mši svatou. Nejlépe je vidět bodnutí mečem zezadu, které pravděpodobně bratru Juanu Martínezovi přivodilo smrt, i tak to prameny popisují, že byl bodnut zezadu, když se snažil chránit eucharistii a odnést ji do bezpečí. Pak je tam ještě rána po nějaké další sečné nebo bodné zbrani a drobné stopy krve.“
Dalším nepřehlédnutelným exponátem je například postel, která sice není příliš starým historickým artefaktem, ale pomáhá navodit představu, v jakém prostředí bratři žili a umírali.
„Jeden z bratří, Francouz, bratr Simon, našel svoji smrt na lůžku, protože byl zraněn už několik dní před tím v rámci toho neklidu, který ve městě panoval, a proto jsme tady vystavili jednu z nejstarších postelí, která existuje. Je to tzv. užovka, jak se jí říkalo mezi bratry, je to postel z 30. let nebo z období První republiky, to nevíme přesně, a je to běžná postel, kterou tehdy bratři užívali. Užovka se jí říká proto, že je velmi úzká, je to takové asketické lůžko a zajímavé je, že běžně v ní stále spí jeden z bratří, je to jeden z nejstarších bratří provincie.“
Výstavu doprovázejí panely s texty a s fotografiemi míst, kde byli bratři zavražděni.
„Zaměřili jsme se na propojení místa a osob – co na těch místech prožívali bratří, kteří podstupovali smrt. A proto tu výstavu už nedělíme historicky, ale po místech: kostel, konvent přízemí, konvent patro, krov kostela a věžička. To jsou ta klíčová místa, na kterých docházelo k těm zabitím. A ta jednotlivá místa jsou prezentována skrze ty osoby, které na nich našly svoji smrt a vstup do věčnosti.“
Nejmladší bratři se ukryli v krovu kostela a ve věžičce, avšak i tam byli dopadeni. Jak říká koordinátor přípravy blahořečení, františkán Antonín Klaret Dabrowski, i na tak strategickém místě se nebránili násilím:
„Vypadá to, že se bránit sice mohli, obzvlášť na věžičce – tam bych si troufal říct, že kdyby po mně šlo deset lidí, tak bych nepustil ani jednoho. Ale ti bratři se prostě nebránili. Svatý František měl touhu být mučedníkem, svatý Antonín také. Oni sice byli mladí a měli strach, ale určitě tam působila i Boží milost, ale i taková jednota u nich u všech, že násilí odmítali. To, že se nebránili, že viděli i v té mučednické smrti hodnotu ne srovnatelnou, ale ještě větší než to, že tady postavili kostel, tak to je možná na těch mučednících obdivuhodnější. Nikdo je dnes moc nepřipomíná jako stavitele, ale jako mučedníci, kteří dokázali svým životem potvrdit to, co žili.“
A jak dodává Amáta Wenzlová, během výstavy, která potrvá až do 25. listopadu, si návštěvníci budou moci prohlédnout i prostory kláštera, které veřejnosti jinak běžně přístupné nejsou.
„Vždy v neděli v 15 a v 16 hodin, když přijdou návštěvníci a vytvoří skupinku, tak budou některým z bratří nebo nějakým jiným dobrovolníkem dovedeni na místa, která jinak přístupná nejsou, a to je vlastně druhý rajský dvůr, odkud je vidět kaplička, kde je uchovávána socha, která se nachází v těch místech, kde došlo ke smrti bratra Gerolama z Arese. A potom přes malý kousek klausury, což je ten malý uzavřený prostor, který si bratři františkáni vyhrazují pro sebe, budou moci nastoupit cestu do krovu kostela, a o tom si myslím, že je to velký zážitek a určitě bych ho doporučovala, aby si ho návštěvníci dopřáli – samozřejmě ti, kdo mají dobré srdce a dobrá kolena.“
