Praha je jedlé město – zkuste doplnit vitaminy kdoulovcem, říká nadšená sběračka divokých plodů
Pozdně podzimní sezona nenese jen jablka, hrušky a víno, které už jsou z většiny uskladněné ve vhodných sklepích – pro rozšíření chuťových obzorů se vyplatí nakouknout do městských džunglí. Sběrem méně tradičních plodů se zabývá Denisa Šimlová, která se s nadšením o svoje vědomosti dělí prostřednictvím blogu Divoženka v kuchyni a kurzů kvašení.
Pro zajímavé plodiny někdy není potřeba ani zakládat komunitní zahradu, ani vylézat z centra měst – jen během natáčení v Heroldových sadech v pražských Vršovicích s Denisou nacházíme keře přímo oplývající jejím oblíbeným podzimním ovocem.
„V Praze se dají po prvním přemrznutí sbírat mišpule a trnky. Mrazem zesládnou, změknou a částečně ztratí svou trpkost. Taky jsou k nalezení kdoulovce, moje velká láska.“ Právě kdoulovců, které svým vzhledem připomínají menší žlutá jablka, je u vchodu do parku celý lán.
I když má sběr v centru kvůli znečištění vzduchu, ošetření zeleně a pejskařům svoje limity, stojí za to prozkoumat svoje okolí. Plete se hlavně s jinou, ale také jedlou a kyselou kdoulí. „Kdoulovec je trnitý keř a hodně se u nás pěstuje jako okrasný – na jaře má nádherné červené květy, takové až voskové, hlavně červené, takže je vysazovaný do zahrádek i okrasné zeleně,“ vysvětluje Šimlová.
„Má voňavé, tvrdé plody, které jsou jedlé – což skoro nikdo neví, moje babička si ho dávala do prádelníku, ale rozhodně jsme to nemohli jíst. Je to tedy něco jiného než kdoule, což je plod stromu kdouloně. Dozrávají ve stejnou dobu, jsou žluté a aromatické a lidé si to někdy pletou i naopak – plodům kdoulovce říkají kdoule.“
Zásadním rozlišovacím prvkem je nejen rozdíl mezi stromem a keřem, ale také samotná velikost ovoce. Klasická kdoule má obrovské plody, které jsou často ochmýřené podobně jako broskev. Oproti tomu kdoulovec (Chaenomeles japonica) připomíná mírně zakrslé jablko s chybějícím „bubákem“ – a ačkoli se dá využít podobně jako kdoule, tedy do proslazených želé, koláčů a džemů, je tvrdší i chuťově nekompromisní.
„Když jsem ho poprvé vyzkoušela, byla jsem hrozně zklamaná, protože je strašně kyselý. A pak jsem pochopila, že jeho superschopností je právě ta kyselost, citrusová vůně a chuť, takže se dá použít podobně jako citron.“ Jako citron také vděčí za svou kyselost mimo jiné vysokému obsahu vitaminu C – oproti citronům ho obsahuje dokonce větší množství, v závislosti na odrůdě to může být i víc než dvojnásobek.
Díky poměrně tvrdé dužině, která by šla přirovnat třeba k zázvoru, hezky drží strukturu i během tepelného zpracování nebo kvašení – ostatně bez jednoho nebo druhého způsobu úpravy je samotný jedlý poněkud obtížně. „Buď ho okrájíte, nebo ostrouháte a vymačkáte – má velmi velký jádřinec se spoustou semínek. Můžete to rozmixovat s vodou, medem a máte limonádu. Skvělý je i do kvašeného zelí, kam přinese jinou škálu kyselosti. Dodá říz i dýňové polévce, kam ho přidáte nakrájený nakonec a tím vyrovná tu sladkost. A moc ráda ho mám kvašený s česnekem.“
V chladu kdoulovec stejně jako jablka vydrží až dlouho do zimy – takže čajům s kdoulovcem, polévkám a kvasicím pokusům zdar!
Co dalšího se dá v listopadu posbírat, sníst a pochutnat si na tom? Jak nejlíp využít trnky a jaký je rozdíl mezi jarními a podzimními výhonky jedlého plevele a jeho chutí? Mají šanci podobné plodiny proniknout do mainstreamu? Poslechněte si celý rozhovor.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
