Pravidelné tanečky kolem státního rozpočtu

A v současné situaci by to mohl být pro vládní koalici problém, byť ne nepřekonatelný. Zkrátka kolem státního rozpočtu lze v politické rovině rozehrát spoustu zajímavých tahů. Jejich dopad na kvalitu rozpočtu by však měl být minimální. Ani jedna politická strana totiž nemá odvahu k razantním škrtům na straně výdajů. Ty by se navíc neměly týkat pouze běžného chodu jednotlivých ministerstev, ale také například sociálního systému, nebo zdravotnictví. Razantní úspory však nejde udělat beze změny zákonů. A ty zatím chybí. Takže některé sociální dávky pobírají lidé, kteří mají slušný příjem. Podpora je pak vyplácena například nezaměstnaným, kteří ve skutečnosti pracují načerno, nebo jsou dobře situováni, a tak podobně.

Je veřejným tajemstvím, že lidé, kteří se ve spleti předpisů dobře orientují, dokáží ze státu vytáhnout tolik peněz, že jim stačí na pohodlné žití. To vše mimo jiné znamená, že tým na ministerstvu financí mající na starost sestavování státního rozpočtu disponuje relativně omezeným manévrovacím prostorem. Pohled na strukturu rozpočtu jasně vypovídá o tom, že většina výdajů je ze zákona daných, nebo nutných na úhradu státního dluhu a z něj plynoucích úroků. Zvlášť v posledních letech, kdy zadlužování státu roste tempem téměř astronomickým, je potřeba na umořování dluhů stále více financí. Pro politiky je méně bolestivé hledat příjmy, než razantně zatočit s výdaji. A je v této souvislosti v České republice celkem lhostejné, zda náleží do pravé nebo levé části politického spektra.

Nepatrný rozdíl je snad pouze v míře štědrosti ze státní pokladny směrem k voličům. Názorným příkladem neochoty českých politiků dělat nezbytné, leč na první pohled nepopulární kroky, je otázka důchodové reformy. O její potřebnosti se mezi odborníky hovoří už léta. Politici tuto problematiku maximálně zúží na to, kdy by se mělo do důchodu odcházet a zda by měl být rozdíl mezi muži a ženami. Přitom hlavní problém je v tom, že současný systém financování na vyplácení důchodů už momentálně nestačí a v budoucnu by mělo být ještě hůře.

Například letos by se mělo podle propočtů vybrat na pojistném zhruba o čtrnáct miliard korun méně, než kolik je k vyplacení důchodů potřeba. Přitom většina důchodců není s výší penze příliš spokojena. Rozdíl mezi průměrným výdělkem a důchodem se zvětšuje a tento trend by mohlo zvrátit pouze zvýšení penzí. Na to však stát nemá peníze. A zatím to vypadá, že se situace v nejbližší době zásadně nezmění. Výrazným zlomem totiž nemůže být snaha ministra práce a sociálních věcí Škromacha přelít více peněz z odvodů na politiku zaměstnanosti do sociálního pojištění. Právě nekonečné řeči politiků o důchodové reformě, které nejsou podloženy pádnými činy, jsou jasným důkazem neochoty politické reprezentace změnit filozofii přístupu ke státním financím. Ta zůstává zatím ve stylu sečíst všechny výdaje, které jsou požadovány a pak k nim za každou cenu najít odpovídající příjmy. Ať už cestou zvyšování daní, nebo rozpouštěním peněz z prodeje státního majetku, případně vydáváním státních dluhopisů.

Proto bývá dramatické jednání o státním rozpočtu spíše hrou pro obelstění voličů, než snahou o dobré hospodaření země. Část poslanců pak příliš nezajímají celkové příjmy a výdaje, jako spíše jednotlivé kapitoly. V nich se snaží získat peníze na různé projekty v regionu, kde poslanci působí. Tím získávají body u voličů a posilují šanci na opětovné zvolení, nebo alespoň nominaci na slušné místo na kandidátce. Zároveň tím vytvářejí vládě lepší manévrovací prostor pro získání podpory pro státní rozpočet právě ve třetím čtení.

To už jednotliví poslanci dobře vědí, zda jejich pozměňovací návrhy na přesuny peněz uvnitř kapitol byly schváleny a podle toho se při hlasování zařídí. Jen neobratná vláda dopustí, aby ve třetím čtení rozpočet neprosadila.