Pravoslavný kostel na Grabarce v Polsku je kopií vypálené svatyně. Jeho výzdoba vznikala tradiční metodou a restaurovali ji chlebem

Vcházíme do kostela Proměnění Páně na Svaté hoře Grabarka a nosy nám plní sladká medová vůně.

„To jsou svíčky, jsou z pravého včelího vosku. Podporujeme tady místní včelaře a jejich včely,“ vypráví Marcin Korniluk, muž, který tu už léta s povolením řádových sester provází poutníky i turisty. Vcházíme do kostela Proměnění Páně na Svaté hoře Grabarka.

„Svíčky pálíme a stavíme do písku tady před oltářem. Jimi děkujeme nebo prosíme. Pak je zvláštní místo, kde stavíme svíčky za ty, kteří zemřeli. A tady ve středu je stolek s ikonou.“

„Ikony se v průběhu roku mění. Máme dvanáct hlavních svátků, ale když není žádný svátek, máme tu ikonu spojenou s patronem kostela. Tady je to ikona Proměnění Páně. Teď je tu ale ještě ikona spojená s Velikonocemi,“ konstatuje Marcin Korniluk. 

Muži a ženy odděleně

Oltář je vždy umístěný na východ. A při bohoslužbě pak v pravoslavném kostele stojí ženy a muži zvlášť. Muži při bohoslužbách stojí tradičně po pravé straně.

Čtěte také

Na kopci na východě Polska je les křížů. Nosí je sem poutníci od doby epidemie cholery v nedalekém městě, tradice přežívá už 300 let

„Ženy stojí vlevo. Proto jsou nalevo pouze ikony žen, světic a napravo jsou ikony svatých mužů,“ vysvětluje Marcin Korniluk. 

Kostel nemá uvnitř varhany. Jak Marcin vysvětluje, pravoslavné mše jsou bez hudebního doprovodu. Bohoslužbu slouží baťuška, pravoslavný kněz. Na kůru je sbor. V kostele na Grabarce ale zpívají taky jeptišky z místního ženského kláštera svatých Marty a Marie.

Krása prosvítající šerem

Uvnitř kostela je šero. I přes něj jsou ale vidět nádherné fresky a ikony všude okolo nás. Kostel je totiž bohatě zdobený. Prý to má vítaný efekt pro ty, kteří přijdou s malým dítětem.

„To se rozhlíží, vstřebává atmosféru přes barvy, přes obrázky, které má jako komiks, přes vůni svíček, šero. Později, když chodí třeba na hodiny náboženství, nebo ho učí rodiče, to se naučí číst cyrilici, rozpozná už třeba patrona svojí babičky, třeba svatého Antonína, svatého Jiří, Petra, Pavla nebo Annu,“ prozrazuje Marcin Korniluk. 

Barvy fresek a ikon jsou přírodní, neobsahují žádné chemické látky. Ikonopisci si je musí umět namíchat z kůry dřeva, hlíny, květin nebo různých minerálů. Jako pojivo barev se používá třeba víno, ocet nebo žloutky. A o přírodní barvy je potřeba pečovat.

„Před pár lety bylo potřeba barvy vyčistit, aby zkrátka nezanikly. Takže se nakoupily desítky kil poctivého chleba, musel být jen z přírodních surovin. A dobrovolníci zdi čistili chlebem. To je taková stará technika, velmi šetrná právě k podkladu,“ vypraví Marcin Korniluk. 

Poučený návštěvník

Marcin ví o Grabarce, a tedy i o kostelu, opravdu hodně. Přiznává ale, že čas od času se setká s lidmi, na jejichž otázky odpověď nezná, nebo ho něčím překvapí. Prý je to tak jednou dvakrát do roka.

Čtěte také

Noční procházka Kořenovou roklí v Polsku není nic pro slabé povahy

„Jednou jsem tu měl pána, který si tu dlouho prohlížel a pak přišel a řekl, že osoba na ikoně na stěně v rohu by měla mít jinak nastavenou ruku. Tak jsem se ho zeptal, jak to ví? A on mi odpověděl, že jeho sestra celý život píše ikony, a ten svatý na té ikoně je jeho patronem,“ vzpomíná. 

Kostely jsou na Grabarce dva. Takzvaně letní, to je kostel Proměnění páně obklopený prstencem křížů. A pak je tu kostel, kterému se říká zimní, ten je vytápěný. Spousta věřících jsou třeba starší lidé a lidé se zdravotními potížemi. Ti by mohli mít v mrazech ve vymrzlém kostele problém.