Prázdniny s Jitřenkou - 1962

Oba jmenovaní tvůrci dětských pořadů měli toho času velmi čerstvou a intenzivní zkušenost s natáčením seriálu Dům bez čísla. Indiferentní parta dětí – taková, aby se v ní mohli poznat sami mladí posluchači kdekoli v Československu – se tu ocitala v různých reálných situacích, které vyžadovaly nějaké řešení. Jednou šlo o vypalování suché trávy, jindy o nutnost dorozumět se s francouzskými turisty, kterým se kdesi v polích porouchalo auto.

Pozoruhodné na tomto seriálu bylo, že autoři nepsali pevný scénář. Jen dětem naznačili odkud kam se příběh sune a při natáčení v terénu je nechali samostatně jednat. Vznikaly dialogy spontánní skutečné, autentické. Následný studiový střih a montáž záběrů pod dohledem režiséra zaručil čistou formu rozhlasové hříčky. O prázdninách 1962 se však Pavel Tumlíř a Vlado Príkazský rozhodli zajít s tou autenticitou ještě kousek dál.

Tenhle posmutnělý Míša to nemá jednoduché. Kluci z oddílu ho považují za vejtahu a rozumbradu. Je fakt, že jim každou chvíli něco radí, občas je trochu poučuje – a tak dostává co proto. Když mu hlavní vedoucí nechce povolit předčasný odjezd z tábora, rozhodne se Míša pro noční útěk. Hlavní hrdina však potřebuje ještě svého „watsona“, abychom skrze dialogy s ním rozuměli Míšovým pohnutkám. Objevuje se tedy dívka Dana.

Na vteřinku děj pozastavme, rád bych totiž upozornil na svou úvodní zmínku o ještě větší autenticitě natáčení, než když je jindy parta dětí z Dismanova rozhlasového dětského souboru ponechána u mikrofonu bez přesného scénáře napospas své fantazii a improvizaci na dané téma. Na prázdninách s jitřenkou v létě 1962 o natáčení rozhlasové hříčky věděli jen Dana a Míša a jejich tři vedoucí. Ostatní táborníci prožívají následující noční poplach a pátrání za deště v nočním lese zcela reálně, aniž tuší, že akce je řízena z rozhlasového vozu.

A zatím Míša s Danou přicházejí k silnici, kde si všímají čehosi důležitého: voda podemlela vozovku a sesuv půdy vytvořil hluboký kráter.

Prázdninový příběh samozřejmě skončil šťastně. Nevím, jestli Dana s Míšou dostali každý dvacet dřepů za svévolné opuštění tábora a zda noční hlídka za své selhání přišla o diplomy, ale Míšovi už se pak kluci nikdy neposmívali, na to vám dávám čestné pionýrské. S opravdovostí prožitku většiny svých nic netušících herců mohli být zcela spokojeni jak Vlado Príkazský, tak Pavel Tumlíř. Ten dokonce - velmi záhy v docela jiném pořadu - vyprávěl posluchačům i jednu veselou historku z tohoto nočního natáčení.