Předvolební seznam podmínek
Ať děláte, co děláte, představa řadového občana, jenž se za bezesných nocí trápí otázkou, zda získá vláda Jana Fischera důvěru sněmovny, je hodně fantaskní, anebo spíš komická. Nejen, že drtivá většiny veřejnosti chápe přechodný kabinet prostě jako zkrátka cosi přechodného a větší pozornosti tudíž nežádajícího. Ale hlavně: politici vládu z devadesáti procent najmenovali, na jejím funkčním období a politických mantinelech se jasně domluvili a tak opravdu budou jen těžko premiéru Fischerovi, jehož přece potřebují, házet klacky pod nohy.
Nehledě na to, že i kdyby vláda důvěru nezískala, prezidentem je jmenovaná a dosloužit až k říjnovým volbám může docela klidně. Připomeňme, že prvá Topolánkova vláda z roku 2006 vydržela i bez důvěry několik měsíců a různě konala. A že podle Ústavy kabinet do třiceti dnů po jmenování předstoupí před poslance a pokud důvěru nezíská, podá demisi, v níž může fungovat bez stanoveného termínu. Když demisi vláda nepodá, prezident jí sice odvolá. Ale ani na to nemá hlava státu určenou žádnou časovou lhůtu.
Jinými slovy, je sice možné hledat dalšího předsedu vlády i jiné ministry, ale tomu by musela předcházet zase nějaká další dohoda parlamentních stran i prezidenta. Co by takové frašce asi říkali občané, které budou politikové lákat k předčasným volbám, si jistě představit lze docela dobře.
A tak když v úterý hrozila levice nedůvěrou, pokud bude kabinet usilovat o zachování zdravotních poplatků a když pak zveřejnila ČSSD celých sedmadvacet bodů, na jejichž základě je ochotna Fischerův tým podpořit, bylo na místě dívat se to s rezervou. Konec konců předseda Paroubek záhy řekl, že prý bude stačit prohlášení, jímž se vláda zaváže ony body prosazovat. Na jednotlivostech prý sociální demokraté už nebudou bazírovat.
Ale do lecčehos ze seznamu ČSSD by se Fischer skoro na sto procent stejně nepouštěl. Zejména do citlivých a dávno zpolitizovaných problémů. Dobře ví, jak omezený je jeho mandát, který se navíc neodvíjí z volebního výsledku, na němž by se jak on, tak ministři jakýmkoliv způsobem podíleli. A tak může sice podmínky ČSSD brát na vědomí, ale zároveň si aspoň u některých z nich pod vousy bručet, že bylo zbytečné je vytahovat.
Například prodej ruzyňského letiště, anebo privatizaci Budvaru. Mezi body sociálních demokratů jsou pak také třeba žádosti o prověření postupu při zadání ekologických zakázek, zastavení zeštíhlování celní správy a samozřejmě i stop jakémukoli pokračování ratifikačního procesu o výstavbě brdského protiraketového radaru. Vláda prý také nemá napomáhat k prosazení zákona o odpadech (týkající se mimo jiné záloh za takřečené PET láhve), a nemá podnikat kroky ke zrušení územních ekologických limitů těžby hnědého uhlí. A má ovšem také zastavit legislativní proces zákona o penzijním připojištění. Pročte-li si člověk veškeré tyto pokyny, pak ho napadne, že takový komplex samých nedovolit, nepřipustit, zastavit, nepokračovat, nedokončit atd., působí jako podmínky k toleranci jakési menšinové vlády. Jenomže tou Fischerův kabinet přece není a ČSSD se na něm podílí zhruba polovinou dodaných jmen ministrů. Tak o co vlastně jde? Sociální demokraté se přece nemusí ujišťovat, že vláda například v sociální oblasti musí (cituji): nezhoršovat a neoslabovat pracovněprávní postavení zaměstnanců, nezhoršovat podmínky pro rozvázání pracovního poměru,nerozvolňovat pravidla pro uzavírání pracovního poměru na dobu určitou, nezvýhodňovat práci přesčas, nedovolit ztížení podmínek pro činnost odborových organizací, nedovolit pokračování privatizace důchodů, nedovolit další zhoršování uspokojování potřeb uživatelů sociálních služeb, nedovolit zhoršování postavení rodin s malými dětmi. A také ještě: vrátit se zpět k podpoře jeslí. To už přece zní jako příslušná kapitola ve volebním programu. Co s tím má co dělat premiér na pět měsíců? Může v podstatě jen reagovat tak, jak to Fischer učinil: chápe prý, že jde o politické priority druhé nejsilnější parlamentní strany. Ale určitá slušnost mu zároveň velí říct, že některé problematické body chce se sociálními demokraty probrat.
Však se také zdá, že se nic nebude jíst tak horké, jak se to uvařilo (a to v tomto případě evidentně chvatně). Jiří Paroubek už také ve středu pravil, že sociální demokraté iniciovali vznik úřednické vlády a budou hledat cestu, jak ji podpořit. Na přímou otázku který ze dvaceti sedmi bodů je pro ČSSD nejdůležitější, předseda neuvedl žádný. Z toho by se dokonce dalo odvodit, že Fischerův tým by mohl dýchat i při zachování okřídlených třiceti korun za návštěvu u lékaře. ČSSD sice předpokládá, že sněmovnou projde návrh na jejich zrušení ještě před hlasováním o důvěře, ale zároveň jedno druhým nepodmiňuje. I když to vlastně učinil zdravotnický expert ČSSD David Rath. Paroubek to nicméně podle všeho takhle vyhroceně nevidí. Připomínám, že Ratha rozlítila ministryně Dana Jurásková, když řekla, že ze svých zkušeností posuzuje funkci poplatků jednoznačně: odstraňují podle ní finanční bariéry pro léčbu pacientů, a poslanci by je měli zachovat. Pokud by ji sněmovna vyslyšela, znamenalo by to ale problém jen na parlamentní půdě a s Fischerovou vládou by to přece společného nemělo nic než tolik, že členka kabinetu, nestranička vyjádřila svůj názor. Takříkajíc za to "potrestat" vládu nevyslovením důvěry by nemělo logiku. A co víc: ta by, jak výše řečeno, stejně mohla vládnout. A také by se tak zřejmě stalo. Oslabovat se v předvolebním období pokusem o vytvoření nějaké jiné vlády nepotřebují ani sociální ani občanští demokraté. Stejně jako přenechat iniciativu prezidentovi, kterého ve chvíli krize jakž takž udrželi na distanc.
A tak nyní už samotným předsedou ČSSD lehce odmávnutý seznam příkazů a zákazů třeba brát spíš skutečně jako vcelku běžný předvolební tah, od kterého si sice nikdo moc neslibuje, ale který lze zároveň bez námahy a bez výdajů učinit.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
