Premiér Kaczyňski a historie
Premiér Kaczyňski přirovnal 26. června při jednání o nové evropské smlouvě, která měla zajistit Polákům větší váhu v Evropě, dnešní Německo k Hitlerově éře. Takový postoj na začátku XXI. století byl pro starou Evropu víc než šedesát let po válce šokem. Jiří Pehe to v pondělním Právu komentoval slovy: Polsko do Unie zatím nepatří.
Připomeňme si stručně, co pan premiér Kaczyňski, v reakci na německé prohlášení o vůli zmírnit napětí ve vztazích mezi oběma zeměmi, řekl. V Německu se podle něj odehrává něco velmi negativního. Tak jako v éře, která už minula, neměla většina Evropanů odvahu o tom hovořit, nemá ji podle něho ani teď. Doslova řekl: Proto varuji a jako polský premiér se obracím na německé úřady: netolerujte takové věci, taková prohlášení ke zlu, jež může zasáhnout Evropu, ale které přitom může zasáhnout i Němce. Premiér navíc prohlásil na summitu ve sporu o hlasy následující větu: kdyby Německo nenapadlo Polsko, mělo by nyní víc obyvatel a tudíž i víc hlasů.
Takováto argumentace, nehledě na to, že je i věcně nepřesná, protože Německo by mělo bez války ještě více obyvatel a poměr by byl pro Poláky horší, ale hlavně poukazuje na polskou absenci v evropském poválečném provozu, kdy docházelo nejprve k demokratizaci Německa, která díky konjuktuře probíhala poměrně rychle, ale i k postupnému usmiřování se, které akcelerovalo zvláště v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let, kdy z politiky i z úřadů odešla do penze většina lidí, která byla činná i v letech 1933 až 1945.
Za zásadní předěl a gesto usmíření je možné považovat rok 1985, kdy se kancléři Helmutu Kohlovi podařilo přesvědčit prezidenta Ronalda Reagana, aby při své cestě do Německa navštívil vojenský hřbitov v Bitburgu. Do té doby bylo totiž zvykem, že americký prezident vždy navštívil nějaký bývalý koncentrační tábor a vzdal hold obětem nacismu. Stál evidentně a transparentně na straně obětí.
Návštěva vojenského hřbitova v Bitburgu, na němž, jak brzy novináři vypátrali, jsou pohřbeni i příslušníci SS jednotek, vyvolala ve Spojených státech vlnu protestů nejen z židovské komunity, která ve smírčím gestu viděla zneuctění paměti svých šesti milionů zavražděných souvěrců, ale i ze strany válečných veteránů, kteří za tímto krokem spatřovali zneuctění svých padlých druhů.
Účel smíru byl ale zřejmý: Německo mělo být opět bráno jako normální země: Minulost měla být rituálně pohřbena, nebo alespoň zastřena a zahalena. Petice a výzvy přicházely ze všech koutů země. Senát a komora byly jednotné: Bitburg je vážnou chybou. Politicko-vojenská situace ale dostala přednost před pamětí, před dějinami.
Bílý dům se bránil, že nelze podléhat nátlaku židovské komunity, Židé na oplátku tvrdili, že není možné podléhat nátlaku Německa. Prezident Reagan navrhl obchod: slibil, že pojede také do bývalého koncentračního tábora Bergen-Belsenu. Elie Wiesel oponoval a chtěl, aby se prezident vzdal obou cest.
Prezident do Bitburgu odjel a Elie Wisel jako předseda rady pro výstavbu památníku holocaustu odstoupil ze své funkce, do které byl jmenován prezidentem. Prohlásil veřejně: "Nedovedu si představit, jak bych mohl pokračovat ve službě prezidentovi, který právě napadl památku našich mrtvých." Ale možná, že bez tohoto Reaganova gesta by pozdější sjednocení Německa nemohlo proběhnout tak snadno. Zřejmě Reaganova pravda a Wieslova pravda má - zvláště s odstupem času - stejnou platnost, i když mně osobně je přístup Elie Wiesla bližší. Tyto úvahy se bratrům Katczynským zřejmě vyhnuly, a to je ten pravý důvod, proč ve staré Evropě způsobili šok.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
