Prezidentský kandidát Jaroslav Bureš
Pokud měl sociálně demokratický kandidát na funkci prezidenta Jaroslav Bureš velmi malou šanci na své zvolení v první volbě, po svém posledním nešťastném mediálním vystoupení je jeho zvolení takřka vyloučeno.
Ne že by se stal objektem nějakého výrazného skandálu, avšak jeho vykrucování se v případě své údajné odvahy při souzení chartisty za minulého režimu může být vítanou záminkou, proč ho nebudou volit zákonodárci ani té strany, která ho do funkce prezidenta navrhla.
Kandidát Bureš je od začátku poněkud podivný kandidát. Na jeho podpoře se shodla obě křídla v ČSSD, každé z jiného důvodu. Ani jedno z nich však ve skutečnosti nechce, aby se Bureš prezidentem opravdu stal. Výrazná skupina v Sociální demokracii si na Hradě přeje svého expředsedu Miloše Zemana. Ten ovšem se nechává přemlouvat a takticky se chce hlásit až do druhé volby. Zvítězil také ve stranické anketě, které se ovšem zúčastnila jen menší část straníků společně s dalšími nestraníky a reprezentativní byla asi jako losování číselné hry.
Druhá část sociálních demokratů, do níž bývá počítán i současný předseda strany Vladimír Špidla, nemá o volbě prezidenta příliš jasno a jak se zdá, je trochu zaskočena skutečností, že se nějaký prezident má vůbec zvolit. Jejich přijatelným kandidátem by byl veřejný ochránce práv Otakar Motejl, který by byl přijatelný i pro další politické strany a měl by tedy reálnou šanci být zvolen.
Má ale dva handicapy. Jednak prohrál ve stranickém referendu, jednak byla připomenuta jeho dávná automobilová nehoda, při které z nedbalosti usmrtil člověka. To není nejlepší výbava pro prezidenta, který se v českém prostředí těší až královské úctě a je po něm dost nespravedlivě vyžadováno, aby byl vzorem ctnosti, by byl lepší, než je mravní průměr národa.
Ale mýlili bychom se zcela jistě, mysleli bychom si, že politickým stranám a většině jejich stratégů leží zase tolik na srdci lidská bezúhonnost prezidenta. Spíš je možné se domnívat, že za účelovým zveřejněním informace o Motejlově nehodě stojí ty síly, které si ho na Hradě nepřejí, protože si tam přejí zcela někoho jiného. V každém případě se jim podařilo dosáhnout toho, že Motejl opravdu nominován nebyl. Skupina kolem předsedy Špidly tedy nyní sází spíše na prosazení přímé volby, ve které by se mohli zbavit hrozby, že se na Hradě ocitne Zeman a dějiny strany se vrátí o několik měsíců dozadu.
Kandidát Bureš byl tedy nakonec kompromisem mezi oběma skupinami ve straně. Za Zemanovská sází na to, že Bureš nemůže v první volbě uspět a ve druhé volbě přijde ke slovu oblíbený Zeman. Někteří zákonodárci z tohoto křídla dokonce tvrdí, že pro Bureše nemusí hlasovat ani polovina zákonodárců Sociální demokracie.
Druhá část strany pro změnu míní, že Bureš nemůže v první volbě uspět a že druhá se nejspíš vůbec neuskuteční, protože prosazena bude volba přímá, neboť pro ni po prvním debaklu přibude argumentů.
Společné těmto skupinám tedy je, že obě míní, že Bureš nemůže v první volbě uspět. Je to tedy opravdu zvláštní kandidát.
Potíž s neobratným Burešovým vystoupením bude právě v tom, že přibude argumentů i uprostřed Sociální demokracie, proč ho nevolit. Podstata věci je přitom banální - Bureš měl v jednom rozhovoru pro média prohlásit, že jako soudce totalitního soudnictví měl rozhodnout v politickém procesu ve prospěch disidenta, signatáře Charty 77. Přitom nešlo o věc trestní, ale pracovně právní. Argumenty zaměstnavatele pro propuštění zaměstnance byly prý podle Bureše zástupné.
Hlavní jeho problém prý byl, že podepsal Chartu 77. Bureš tak dokládal svou soudcovskou odvahu, aby nejspíš vyvážil fakt své služby totalitnímu režimu, ať už v soudcovském taláru nebo jako majitele rudé knížky člena KSČ.
Reportéři deníku Mladá fronta Dnes ovšem velmi lehce ověřili, že Bureš žádného disidenta nesoudil. Bureš několikrát pak změnil názor, když nejprve změnil zaměstnavatele údajného disidenta, pak si vzpomněl na jeho jméno, ovšem nikdo takový Chartu 77 samozřejmě nepodepsal. Nakonec Bureš prohlásil, že to byla jen nepřesná informace, že nevěděl, že dotyčný nebyl chartista.
To mimochodem svědčí o zajímavé práci tehdejších soudců, kteří zřejmě soudili jen na základě jakýchsi domněnek. Bureš by se tedy teoreticky měl tehdejší žalované straně omluvit, protože zaměstnanec byl zřejmě vyhazován právem, když ne kvůli svým politickým názorům. Bureš nicméně bude muset svůj postoj vysvětlit poslancům i senátorům ČSSD. Ti ovšem už mají vítanou záminku, proč ho nemusí volit, protože ho ostatní nikdy volit ani nechtěli.
Je tedy otázka, zda-li se po své mediální anabázi dostane Bureš vůbec do druhého kola první volby z Poslanecké sněmovny. Na konečnou volbu to ale bude mít vliv nejspíš minimální. Reálný kandidát se v první volbě zatím stále žádný nerýsuje.
