Při kreslení příběhů pro děti myslím na vlastní dětství, říká ilustrátorka Lucie Lučanská. V Knize vnímání oživuje starou dobrou soustředěnost

Když absolventka ilustrátorského ateliéru Juraje Horvátha Lucie Lučanská začala na UMPRUM s doktorským studiem, přišla koronavirová pandemie. Hodně času tehdy trávila na počítači, což ji záhy dovedlo k pocitu, že ztrácí pozornost. Od začátku věděla, že jako doktorský projekt chce vyrobit autorskou knihu pro děti, s nimiž dodnes ráda pracuje a téma začalo být nasnadě: Bude to Kniha vnímání. 

Práce, která si žádá dostatek papíru

Knížku postavila jako jednoduchý příběh postavy, která se z vesnice vydala na výlet přes louku a les, přičemž jej vypráví pětkrát za sebou z pohledu pěti smyslů. Hmatu pomůže haptický lak, čichu zase voňavý lak, na okraji stránek pak budou pro dětské čtenáře připravená slova, která se k jednotlivým smyslům vážou. Cílem Knihy vnímání je pak vrátit nejmenším schopnost soustředit se na podněty, které kolem sebe vidí, cítí a jichž se dotýkají. „Ještě nikdy jsem nedělala práci, při které bych vyhodila tolik papíru,“ říká Lucie Lučanská v souvislosti s důkladným hledáním ideálního způsobu znázornění smyslů. „Zrak jsem ztvárnila pomocí vrstvení suchého pastelu a přímých barev, čich jsem zase kreslila pomocí airbrushe,“ popisuje. Během doktorského programu studovala také řadu odborných pedagogických textů, při samotném kreslení jí ale nijak nepomohly. Jak ve Vizitce řekla, její imaginace pracovala spíš se vzpomínkami na vlastní dětské roky, které byly definovány procházkami s rodiči po horách a kopcích a také vůní zetlelých jablek a podzimního listí.

Jak chutná rybí puding?

Kromě Knihy vnímání chystá Lucie Lučanská na příští rok italské vydání autorského komiksu a také knihu Good Time, ve které zpracovala dopisy a fotky své slovenské babičky Věry Lučanské. Ta byla před několika lety v USA navštívit kamarádku, s níž se dvě dekády pouze psala. „Deníky jsou moje vášeň, ráda si čtu a prohlížím i ty cizí,“ konstatuje. Na jejím webu můžeme vidět krásné deníky z Edinburghu či Banské Štiavnice, vést si je ale začala už v devatenácti letech. Tehdy po gymnáziu ji nepřijali na UMPRUM, a tak se vydala v rámci speciálního pracovního programu do Norska. Zapisovala si, co jí – utkvěla jí zejména divnost s názvem rybí puding, – a aniž by to dopředu tušila, skončila coby pomocnice na farmě, kde se zrovna rodila jehňátka.

Ve Vizitce také mluvila o tom, že ji to táhne spíš na sever než na jih, což ale souvisí i s klidem na tvorbu. „Kreslení Vyžaduje rytmus a čas, například v Jeruzalémě, kdy se mi taky moc líbilo, se toho děje tolik, že se nemůžete jen tak zastavit a kreslit. Líp to jde zkrátka někde na kopci, v klidu,“ vysvětluje. Tématem Vizitky byla také cenotvorba ilustrátorské práce, přičemž otázku rozpoutala situace v Americe, kde ilustrátoři magazínu The New Yorker stávkovali za vyšší odměny než 500 dolarů za obrázek.