Při opouštění dětských domovů vyvstává naléhavěji i otázka vlastní identity

Výzkumu se zúčastnili mladí dospělí, kteří opouštějí dětské domovy a jiná pobytová zařízení, personál těchto zařízení, pracovníci orgánu sociálněprávní ochrany dětí v krajích a lidé z neziskových organizací. Nejdůležitější výsledky představuje výkonná ředitelka Nadačního fondu Krok domů Klára Chábová.

„Průzkum nám potvrdil, že mladý dospělý, který opouští pobytové zařízení, by určitě na sebe měl mít navázanou osobu blízkou nebo vztahovou osobu, které důvěřuje a se kterou je spojený už v době, kdy žije v pobytovém zařízení. Tato osoba mu potom může pomoc při přechodu do dospělého života.“

Další oblast se týká sdílení informací o dítěti.

„Dále se nám ukázalo, že ti aktéři, kteří se zapojují do přípravy mladých dospělých, volají po nějaké online kartě, po nějaké sdílené aplikaci nebo systému, kde se budou shromažďovat informace o dítěti, kdy jednotliví aktéři budou moci nahlížet do té karty a kdy vedle sebe nebude několik dokumentů, které musí vyplňovat pobytové zařízení, pracovníci OSPOD a ty dokumenty na sebe často třeba nenasedají, nenavazují. Tato online karta by mohla být nějakým řešením. I to dítě, když opouští pobytové zařízení, velmi často nemá vůbec žádnou historii, nemá se moc o co opřít a velmi často potom v dospělosti dohledává své kořeny a pídí se po tom, jaké bylo jeho dětství.“

Dalším palčivým problémem je bydlení.

„Co nám tam hodně vylezlo a potvrdilo se, že chybí sociální bydlení, chybí byty, kdy mladí dospělí opouštějící pobytová zařízení nemají kam jít, nemají střechu nad hlavou. A když se nevrátí do svých biologických rodin, nebo nejdou ke svým kamarádům, tak opravdu nemají kde hlavu složit. Takže aktéři průzkumu hodně volají po zákoně o sociálním bydlení, abychom se zaměřili na to mít ty mladé dospělé kde ubytovat, aby mohli začít žít.“

Pracovníků Nadačního fondu Krok domů jsem se ještě zeptala na situaci romských dětí, které vyrůstají v institucionální péči. Podle projektové manažerky Andrey Šafařík se s romskou identitou v pobytových zařízeních dostatečně nepracuje.

„Já jsem řadu let působila v organizaci Vteřina poté, což je skvělá organizace, která je složená převážně z mladých dospělých, kteří mají zkušenost s pobytovým zařízením jak z kojeneckých ústavů, tak z dětských domovů, diagnostických center, a určitě jedna třetina z nich byli Romové. S nikým z nich se nepracovalo jako s Romem, takže jejich romská identita nebyla vůbec podpořena. Po odchodu z pobytového zařízení se s tím hodně prali a hledali si odpověď na otázky, co to znamená být Rom, jestli jsem Rom nebo nejsem, jak se cítím, jak se ke mně vztahuje většinová společnost. Otázku diskriminace v pobytovém zařízení vůbec nezažívali, protože to pro ně bylo bezpečné prostředí, nebo to byl třeba dětský domov se školou, kam chodil větší počet Romů, takže se s tím vůbec nemuseli prát. A najednou se ta otázka otevřela a hledali sebe, hledali svoje kořeny.“

Otázka vlastní identity naléhavěji vyvstane právě v době odcházení z pobytového zařízení.

„Pokud neumíte rozklíčovat v osmnácti letech věku, kdo jste a jestli se cítíte být jako Rom nebo jako ne-Rom a nepracujete s tím déle, tak to specifikum je, že si hůř a déle hledáte cestu sám k sobě, protože nejen vy svou identitu nedokážete rozklíčovat, ale i ta společnost se k vám nějakým způsobem vztahuje. Pokud se to pobytové zařízení chová k romským dětem jako k neromským, tak vzniká kolize, protože když odejdete z pobytového zařízení, společnost už se k vám vztahuje jako k etniku, ale vy tomu často nerozumíte, protože se jako Rom necítíte. Takže tam ještě bojujete s psychickou pohodou, depresemi a mnohem déle hledáte své vlastní kořeny.“

Upozorňuje Andrea Šafařík z Nadačního fondu Krok domů.