Přísně utajovaná návštěva aneb O čem mohl Kim Čong-il jednat v Pekingu
Ve svobodných zemích novináři většinu státních návštěv přehlížejí. Mívají soucit s posluchači, diváky a čtenáři: nechtějí je zatěžovat floskulemi o milníkách a průlomech a o tom, jak se vztahy prohlubují, utužují a povznášejí na novou úroveň. Návštěva severokorejského vůdce Kim Čong-ila v Číně však za pozornost stojí. Už jen proto, že čtyři dny nebylo jisté, zda tam Kim skutečně přijel. Svědčily pro to pouze nepřímé důkazy. Například nezvykle přísná bezpečnostní opatření na čínsko-severokorejských hranicích a od středy i v Pekingu. Nebo fotografie muže, který se i přes sluneční brýle, jež má na očích, nápadně podobá severokorejskému diktátorovi. Snímky byly pořízeny v pondělí v čínském Ta-lienu.
Ve středu prý Kim v Pekingu jednal se svým čínským protějškem Chu Ťin-tchaem.
Peking mlčel. Dotazy, zda je Kim v Číně, ponechával mluvčí tamního ministerstva zahraničí bez odpovědi. To však není nic neobvyklého. Čína je nejčastějším cílem jinak málo cestujícího Kim Čong-ila. Ale i ona se drží severokorejské praxe: návštěva se oznámí, až když je Kim v pořádku ve své vlastní zemi.
O výsledcích jednání, která Kim v Číně vede, se svět také dozvídá se zpožděním. A rozhodně se nedozví vše. Zkusme i tak odhadnout, co mohl státník s oficiálním přídomkem „Drahý vůdce“ ve středu a ve čtvrtek probírat s prezidentem Chuem, premiérem Wenem a dalšími členy čínského vedení.
Patrně žádal o větší ekonomickou pomoc. A Číňané mu ji jistě neodmítli, i když ho asi tlačili k důraznějším reformám. Čína svému komunistickému spojenci pomáhá všestranně. Dodává mu levná paliva a pohonné hmoty, levně mu prodává potraviny. Bez toho by severokorejský režim téměř jistě nepřežil. Pro Čínu je to však tíživý závazek, byla by ráda, kdyby se KLDR dokázala více opřít sama o sebe. Číňané přitom cestu znají: zapomenout na nefungující socialismus a vrátit se k funkčnímu kapitalismu – leč, vládnout nadále totalitně.
Ovšem Severokorejci k reformám důvěru nemají. Zkoušeli to s nimi, ale vždy je ukončili dříve, než mohly přinést nějaký užitek. Hotovou katastrofou byla loňská měnová reforma – jenže to byl ve skutečnosti pouhý trik, pokus připravit lidi o jejich úspory, dokonalá obdoba československé měnové reformy z roku 1953. Se skutečnými ekonomickými reformami, které možná zprvu bolí, ale pak se vyplatí všem, nejen státu, ale i lidem, to nemělo nic společného.
Tady by se dal očekávat jemný čínský nátlak, stejně jako v druhém předpokládaném bodě rozhovorů. A tím je čínská snaha o návrat Severní Koreje na šestistranná jednání o konci jejího jaderného programu.
Čína tato jednání hostí a vzala je za své. A přestože drží nad Severní Koreou ochrannou ruku, často se například vyslovuje proti zpřísňování sankcí vůči Pchjongjangu, nepřeje si, aby si KLDR své jaderné zbraně udržela navždy. V šestistranných jednáních vidí Čína ideální nástroj k tomu, aby se Severní Korea jaderného arzenálu vzdala, aniž by utrpěla újmu.
A právě proto nebylo ani Číně milé, že se Severní Korea loni ze šestistranných rozhovorů vzdorně stáhla. A když pak KLDR provedla zakázaný raketový test a v pořadí druhou jadernou zkoušku, podpořila v Radě bezpečnosti nové sankce proti Pchjongjangu i Čína.
Všeobecně se očekává, že Severní Korea nyní oficiálně vyhlásí, že se na šestistranné rozhovory vrátí. Dílem proto, že to uspokojí jejího čínského dobroděje, dílem proto, že Pchjongjang, navzdory čínské pomoci, začíná bolestně pociťovat mezinárodní sankce.
Podle neověřených informací Kim Chuovi návrat na šestistranné rozhovory ve středu slíbil.
Třetí bod, o němž mohl Kim s čínským vedením diskutovat, vrhá velký stín na body předchozí. V březnu se potopila jihokorejská korveta Čchonan. Pokud se potvrdí, že ji ke dnu svévolně poslala Severní Korea, budou Jihokorejci žádat, aby Rada bezpečnosti uvrhla na KLDR nové sankce. A Čína, stálý člen Rady s právem veta, bude stát před tíživou volbou: má hájit spojence, i když se ukáže, že spojenec se zachoval naprosto neodpovědně a škodí jejím zájmům? Čínští předáci chtěli zřejmě od Kima o potopení korvety slyšet co nejvíce. Pravděpodobně by to nebyly nejpříjemnější pasáže rozhovorů.
Závěrem několik čistě drážních poznámek.
Do ciziny jezdí Kim vlakem, protože má stejně jako jeho otec strach z létání. Vlak „Drahého vůdce“ sestává ze sedmnácti vagónů, v nichž jsou konferenční salónky, ložnice, jídelny i pracovny vybavené špičkovou komunikační technikou. Když má Kim chuť na čerstvého kraba, a je zrovna ve vlaku na Sibiři, nechá si tu pochoutku dopravit vrtulníkem a sní ji stříbrnými hůlkami. Kimův vlak má předskokana, jinou soupravu, jejíž osádka na vlastní kůži kontroluje, zda jsou koleje opravdu bezpečné, a sestavu uzavírá třetí vlak plný bezpečnostních agentů.
Patrně to nejsou přehnaná opatření. Před sedmi lety při výbuchu u severokorejské stanice Rjongčchon zahynulo více než 150 lidí a další tisícovka utrpěla zranění. Krátce předtím tudy vlakem projížděl Kim. Spekulace, že šlo o atentát, je tudíž nasnadě.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
