Problémy se separatisty v Číně

Nakolik se dá Číně v tomto jejím obviňování radikálních Ujgurů věřit? Je přece dostatečně známo, že si Peking kvůli olympijským hrám, jejichž úspěch si tak vroucně přeje, počíná až paranoidně.

Chová přece podezření, že hry mu svými trucpodniky chtějí zkazit i Tibeťané, najmě dalajlama - a to přesto, že dalajlama sám se opakovaně vyjádřil proti bojkotu her.

Ve Vnitřním Mongolsku, které je, stejně jako Tibet či Sin-ťiang, autonomní čínskou oblastí, policie ruče zabavuje tradiční turistické suvenýry, ručně vyráběné nože. Důvod? Iracionální obava, že tamní Mongolové, kteří ve své vlasti tvoří v porovnání s etnickými Číňany už jen menšinu, budou chtít národnostní handicap řešit násilně - a zneužijí k tomu právě dobu olympijských her.

A Ujguři ze Sin-ťiangu? Ti jsou Pekingu vůbec nejpodezřelejší. Právem? Ano, ale pouze do jisté míry. Ale než se k tomu dostaneme, řekněme si nejprve, co Sin-ťiang spojuje s Tibetem a Vnitřním Mongolskem.

Předně, jsou to velké oblasti, každá o rozloze přesahující milion čtverečních kilometrů. Všem třem Peking poskytl autonomii, ale ta je spíše papírová než skutečná.

A do všech tří v minulých desetiletích masově proudili etničtí Číňané - kteří tam mají daleko lepší možnosti politického a hospodářského uplatnění než původní obyvatelstvo. A to si proto mnohdy připadá jako občané druhé kategorie.

Je pak div, že jsou starousedlíci nespokojení? Že mají důvody ke kritice ústřední vlády, která je, jak se jim oprávněně zdá, přehlíží? A že občas tato nespokojenost přeroste i v násilný odpor, jak to letos při pogromech na etnické Číňany zažil Tibet?

Dalším společným jmenovatelem Tibetu, Sin-ťiangu a Vnitřního Mongolska je náboženská odlišnost od zbytku Číny. Buddhismus, který je typický pro Vnitřní Mongolsko a Tibet, není týž, jaký kdysi zvítězil na většině čínského území. V tibetsko-mongolském lamaismu mohou duchovní hrát velkou světskou roli, mohou dokonce stát i v čele země. Něco takového je na územích klasické čínské kultury zhola nemožné. Přičemž islám, který převládá v Sin-ťiangu, je od zbytku Číny ještě odlišnější. Tím hůře pro Sin-ťiang.

A posléze, nikoli však v poslední řadě:

Sin-ťiang, Vnitřní Mongolsko i Tibet jsou velice bohaté na suroviny. V Sin-ťiangu je uran, ropa a zemní plyn, ve Vnitřním Mongolsku uhlí a Tibet je přímo nerostná pokladnice. A to je svým způsobem neštěstím těchto území. Čína se jich nikdy nebude chtít vzdát a vždycky bude v pokušení démonizovat jakékoli, i mírumilovné národovecké hnutí, které by se tam rozvinulo.

Ujgurské exilové spolky se snaží dokázat, že nespokojenost s čínskou nadvládou nad Sin-ťiangem má v oblasti přesně takovouto podobu, mírnou, nenásilnou. Převážně ano. Jenže pravdu má i Peking, když tvrdí, že v Sin-ťiangu působí islámští teroristé. Jsou to malé, ale dobře organizované spolky. Povedlo se jim několik pumových útoků a plánovaly další. I když se Číně v tomto ohledu nedá věřit slepě, její obvinění, že ujgurští muslimští separatisté ze Sin-ťiangu chystali sérii teroristických útoků v Pekingu právě v době olympiády, se nedá odbýt jako jasný výmysl.

Západní tajné služby tvrdí, že v Sin-ťiangu má své odnože Al-Káida a že mnozí ujgurští extremisté prošli teroristickými výcvikovými tábory v Afghánistánu a Pákistánu. Jedno z těchto radikálních sinťiangských muslimských hnutí, Islámské hnutí východního Turkestánu, zařadily na seznam teroristických organizací po 11. září i Spojené státy. Pár sinťiangských radikálů je dokonce ve vězení na Guantánamu. Jeden z nich, muž jménem Huzaifa, nedávno vyhrál soud s vládou Spojených států; soud rozhodl, že není tzv. nepřátelským bojovníkem - a dal tak vlastně Huzaifovi zapravdu v tvrzení, že jeho nepřítelem není Amerika, nýbrž Čína. - To ovšem věru nevypovídá nic o tom, zda Huzaifa je či není terorista.

Prostě: Pocit sinťiangských muslimů, že je etničtí Číňané utlačují, je stejně oprávněný jako pocit Číňanů, že někteří sinťiangští muslimové nejsou bojovníci za svobodu, ale klasičtí teroristé.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .