Proč je Rusko ztracená země? Příběh opravdového Ruska posledních dekád vypráví politolog Scherf

Filip Scherf ve své knize pojednává hlavně o úplně nejnovějších dějinách Ruska – zhruba od přelomu 80. a 90. let minulého století až po dnešek. Musel se tedy nutně dotknout figury toho, kdo často překotné ruské proměny odstartoval – Michaila Gorbačova, jehož osud jakožto reformátora byl v mnoha ohledech tragický.

Rusko nikdy nedokázalo vytvořit, udržet a rozvíjet kapitalistickou demokracii západního střihu, pokračuje politolog. Všechny dosavadní moderní ruské režimy přímo ohrožovaly západní modely správy státu a s nimi související hodnoty.

Bolševické Rusko instrumentalizovalo politický teror a exportovalo nesvobodu. V hroutícím se státě Borise Jelcina vzkvétal organizovaný zločin, zatímco armáda válčila s vlastními obyvateli. Rusko Vladimira Putina postavilo svou vlastní identitu na opozici vůči dominanci Spojených států s jejich údajnou politickou arogancí a dekadentními hodnotami. 

Stesk za Jelcina

Hrdinou Sherfovy knihy je i vrtkavý, alkoholem deptaný a ke konci své prezidentské kariéry v postsovětském Rusku hodně nemocný Boris Jelcin. Podle toho taky většina Rusů hodnotí takzvaná drsná léta devadesátá.

Čtěte také

Kreml nechtěl s Američany válčit, ale společně řídit svět. Nový pohled na studenou válku očima ruského historika Radčenka

„Zejména starší ročníky a obyvatelé provinčních měst s rostoucím steskem vzpomínali na monotónní klid pozdního socialismu. Podpora komunistické strany přirozeně rostla. Zatímco v říjnu 1993 se rudí pokusili chopit moci násilím, v prosinci 1995 s 22 procenty hlasů vyhráli volby do Dumy,“ píše autor.

S novým tisíciletím přišla změna vládce. V poslední prosincový den roku 1999 se v Kremlu odehrálo tiché předání moci. O silvestrovské noci usedl před kameru nejprve Jelcin, oteklý, unavený a posmutnělý. Po chvíli ho na obrazovce vystřídal jeho nástupce, prozatímní prezident Vladimir Putin.

Putin, který vládne všem

Ve své řeči na rozloučenou Jelcin hovořil o osobní oběti, kterou přinesl na oltář budování demokratického Ruska. Svým posledním velkým krokem v prezidentském úřadu, tedy bleskovým povýšením Putina (zřejmě nechtěným), ale Jelcin experiment s ruskou demokracií zásadně podkopal.

Čtěte také

Proč jsem nečekala ruskou invazi, ptala se Procházková sama sebe. A napsala knihu Cesta Rusů k válce

„Jmenování Putina prozatímním prezidentem a jeho výslovné určení za nástupce zásadně otřáslo stěžejním demokratickým principem – předáváním moci volbami. Nikým nevolený prozatímní prezident a vyvolený následovník měl totiž nesrovnatelně lepší předvolební pozici než jakýkoliv jeho vyzyvatel: disponoval státním rozpočtem, vedl armádu, měl neomezený přístup do médií,“ popisuje politolog a pokračuje:

„Ta Putina vykreslila jako novodobého Maxe Stierlitze, legendárního televizního sovětského rozvědčíka, který infiltroval nacistické vedení a pomohl Moskvě zvítězit ve druhé světové válce. Nikoliv náhodou Putin sám uvedl literárního a filmového hrdinu majora Stierlitze jako svůj dětský vzor, který obdivoval a který jej přivedl ke kariéře v KGB.“

Ale Putin sám roli Stierlitze přerostl. Rozvědčík byl zvyklý plnit rozkazy, poslouchat. Putin mířil výše – rozkazy rozdával a trestal ty, kdo je neplnili. Spíše než do pokorného Stierlitze se Putin od počátku svého prezidentského působení stylizoval do role první osobnosti, která vládne všem. Včetně oligarchů:

„Aplikoval svůj výcvik v ‚práci s lidmi‘ a oligarchům dal jasně najevo, že jedině ten, kdo má moc je zničit, může velkoryse nabídnout ochranu před zničením. ‚Nebudete zneužívat a okrádat ruský stát, zůstanete mimo politiku a my vám necháme vaše bohatství,‘ varoval oligarchy a zároveň se jim nabídl jako ochránce.“

Jak dále vypadalo Rusko pod Putinovým vedením, nikoliv z pohledu zvenčí, ale zevnitř, a co vedlo až k současnému stavu, poodkrývá kniha Filipa J. Scherfa Ztracená země. Příběh moderního Ruska, kterou pro Ex libris pročetl Libor Dvořák.