Proč by měla být stará vražda nepotrestána?
V týdnu kdy veřejnost ovládlo fotbalové mistrovství světa a teprve v závěsu za ním koaliční rozhovory s klíčovou otázkou jak může vláda disponující sty hlasy ve sněmovně získat důvěru, prošla bez většího povšimnutí informace, že Pražský městský soud otevřel jeden pozoruhodný případ z minulosti.
Který se nadto dost možná nepodaří vyřešit. Jak už tomu tak v České republice bývá.
Jde o kauzu známou spíše okrajově: v roce 1957 přišel balíček štrasburskému prefektu André-Maria Trémaudovi. Zásilku vyhlížející jako krabice doutníků ale otevřela jeho manželka a tu zabila ukrytá bomba. Takřka půl století po té jsou z vraždy obviněni dva někdejší důstojníci Státní bezpečnosti, neboť řada stop vede právě k nim.
Že je za atentátem, sice nezdařeným, ale přesto vražedným, československá rozvědka, se francouzští vyšetřovatelé domnívali už dávno, ale pátrat za Železnou oponou nemohli a tak byl případ desítky let odložen do ticha. Teprve po listopadu 1989 se k němu našly písemnosti ve starých archivech StB, které zkoumali pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Nakonec mohli své poznatky, zkompletované s francouzskými i americkými, předat policii, která před pěti lety zahájila stíhání Milana Michela a Stanislava Tomeše. Zřejmě ve spisu budou závažné důkazy, když je soud přijal.
Z toho, co proniklo na veřejnost víme, že oba agenti v inkriminované době skutečně pobývali ve Francii a Německu a měli rozesílat fingované letáky, které jakoby pocházely od jakési anonymní německé nacionalistické organizace, požadující navrácení Alsaska a Lotrinska tehdejšímu Západnímu Německu. Ve skutečnosti ale československá rozvědka chtěla narušit proces poválečného sbližování obou zemí. Bombová akce byla naplánována tak, aby krabici doutníků otevřel prefekt při recepci v rámci zasedání Evropského společenství uhlí a oceli. Čili zárodku pozdějšího EHS a dnešní Evropské unie. Na recepci měla být řada francouzských politických prominentů a jejich případná smrt, zdánlivě z německých rukou, mohla podle představ komunistických špiónů proces oteplování atmosféry narušit. Nálož, pekelný stroj jak se kdysi říkávalo, přivedla k explozi nešťastná paní Henriette Trémaudová ovšem doma a tři dny po recepci. Prefekt měl zřejmě pro své hosty tehdy dost jiných doutníků.
Mimochodem - o tom, že ve vraždě prefektovy paní měla prsty československá StB psali ve svých známých pamětech někdejší důstojníci československé tajné služby Frolík i Bittman, kteří po srpnu 1968 emigrovali na Západ. Podle nich měla akce příznačný rukopis moskevské kontrarozvědky, která školila a úkolovala obdobné služby satelitních států. Po nezdařeném štrasburském atentátu byla celá rozsáhlejší akce urychleně zrušena a Michel s Tomešem zmizeli do Československa dřív, než k nim francouzské vyšetřování dospělo. Teprve nyní jsou obviněni z vraždy. Ti, kdo se domnívají, že byť i staré zločiny mají být potrestáni, by mohli být spokojeni. Ale z řady jiných kauz už dávno vědí jedno - pocit satisfakce obyčejně nepřichází. Prokurátor Karel Vaš, který krátce po únoru 1948 podstrčil falešné dokumenty do obžalovacího spisu generála Heliodora Píky a přivedl jej tak coby zrádce národa na šibenici, od soudu odešel domů, ačkoliv mu byla vina prokázána. A nyní už nežijící bývalý vyšetřovatel StB Alois Grebeníček, proslulý mučením a brutalitou při výsleších politických vězňů, unikal díky svým obhájcům a nedůslednosti příslušného soudu celé roky.
Jak se zdá, jeho počínáním jsou Michel s Tomešem poučeni. Tento týden soudkyně odročila líčení ještě před zahájením na neurčito -neboť obhájci obou starých pánů řekli tribunálu, že bývalí agenti jsou nemocní. Michelův advokát Čestmír Kubát, který má s podobnými kauzami rozsáhlé zkušenosti, neboť zastupoval jak Vaše tak Grebeníčka staršího, doručil aspoň lékařskou zprávu. A soudu řekl, že (cituji z denního tisku): "pokračováním v procesu by bylo pokusem o vraždu v nepřímém úmyslu". Ex-rozvědčíkům je sice kolem osmdesáti let. Ale pokud jsou zcela nevinní, jak přišel ostatně do budovy soudu sdělit novinářům osobně Michel, a pokud nevinu mohou jasně prokázat, pak jsou advokátovy řeči o vraždě přinejmenším zarážející. Ostatně na to reagoval žalobce Omelka větou, že právo na život měla i paní Trémaudová. Zda ale soud aspoň v tomto případě něco zmůže, na to si musíme počkat.
Někdo snad řekne, že jsou o příliš starou záležitost a zabývat se jí nemá mnoho smyslu, že ty kmety nestojí za to tahat po soudech a i kdyby byla prokázána jejich vina, odpykat si trest v takovém věku stejně nemohou a lékaři dříve či později doporučí jejich propuštění. Jiní by se spokojili jen s prokázáním zločinu, po trestu už nevolají. To je ovšem sporné. Pokud jsou Tomeš s Michelem opravdu cynickými vrahy, kteří dokonce měli v úmyslu zabít více lidí, proč by neměli dožít za mřížemi? Protože je společnost humánnější než oni? To přece nedává smysl. Stejně jako to, že netráví zbytek svých dnů ve vězení evidentně vinný Karel Vaš, jehož obvinění bylo však podle soudu promlčeno a jehož celá kariéra budí v člověku silný pocit hnusu.
Zdůrazňuji ovšem - nejde o mstu, nýbrž o spravedlnost.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci "http//www.rozhlas.cz/cro6/audio/" Radio na přání
