Proč se protestuje v Rusku?
Velký ruský historik Nikolaj Karamzin, jehož literární styl obdivovali Puškin i Nabokov, má ve svých dějinách Ruska pozoruhodnou pasáž o konci knížete Gorbatského. Kníže trčí na kůlu, na nějž ho nechal narazit Ivan IV., nikoli náhodou přezdívaný Hrozný. Pod kůlem knížecí rodina v slzách. Co s námi bude? zoufale se tážou příbuzní. A kníže, zcela nevinná, politováníhodná oběť tyranie, jim z kůlu odpovídá: Hlavně se modlete za zdraví gosudarovo!
A takhle je to s Ruskem po většinu jeho historie. Téměř vždy tam platí, že co vláda činí, dobře činí - a ty máš, člověče, ať jsi mužik či bojar, jedinou povinnost a jediné právo: pochválit moudrost Kremlu a pomodlit se za jeho dobro.
Jak ale do tohoto obrazu zapadají poslední protivládní demonstrace na ruském Dálném východě, a dokonce i v Moskvě? Je to jednorázový jev, který se dá jednoduše zaplašit zvýšenou policejní brutalitou - takovou, jakou příslušníci zvláštních sil předvedli o víkendu? Anebo je to předobraz ruské budoucnosti? Budoucnosti, která se bude vyznačovat tolika reptajícími Rusy, že je pendreky a kopance už neumlčí?
Ta druhá možnost se dnes nedá vyloučit. Ještě nedávno byla většina ruské společnosti spokojena s tím, jak se jí daří. Nebyl to klam, od Jelcinových dob se ekonomika zvedla a lidé to pocítili i na svých příjmech. Prosperita však neměla pevné základy. Zisky obstarávala téměř výhradně ropa - a to, že její cena v minulých týdnech klesla o více než dvě třetiny, je pro zemi katastrofou. Když si k tomu připočteme dopady ekonomické krize, která se nevyhnula ani Rusku, zdá se být jisté, že Rusy teď čekají podstatně hubenější roky. A když je hluboko do talíře, chodívají proti vládě demonstrovat i fatalisté.
