Proč zkrachovala rudozelená koalice?
Na německém knižním trhu se bjevila kniha tří reportérů zpravodajského časopisu Der Spiegel Geyera, Kurbjuweita a Schnibbena s názvem Operace Rot-Grün a s podtitulem: Historie jednoho politického dobrodružství. Necelý mněsíc před volbami jde evidentně o politický krok.
Redakce, která vždy spíš byla považována za liberálně levicovou, tak dává poprvé jasně přednost křesťanským demokratům a demaskuje omyly a chyby generace osmašedesátníků.
Podle autorů původně chtěli Gerhard Schröder a Joschka Fischer učinit z Německa zemi ještě sociálnější, humánnější a demokratičtější než tak činili jejich předchůdci. A lidé, kteří je volili, snili o větší sociální jistotě, zřetelnější občanské svobodě a menší armádě. Po šesti letech rudozelené vlády je voličům jasné, že udělali chybu. V Německu je rekordní nezaměstnanost, ruší se sociální jistoty, zpřísňují se bezpečnostní opatření, němečtí vojáci jsou nasazvání do válek a sociálním demokratům utíkají i členové strany. Otázka tedy zní, co udělala tato koalice špatně? Autoři knihy se hned v úvodu přiznávají, že první pochybnosti o budoucí nové vládě měli již během předvolební kampaně v roce 1998, i když jim nedávali tak velký význam. Pro analytiky byl Gerhard Schröder muž, který nenesl žádnou misi, nebyl nositelem jasné vize, vyzařovala z něj pouze vůle po moci. Chyběl mu politický profil.
Přesto ale hodně lidem byl mnohem sympatištější než jeho předchůdce Helmut Kohl. Zřejmě za to mohl jeho mladistvější vzhled a vystupování ve světě: okamžitě se spřátelil s Clintonem i Putinem.
Dnes, kdy se veškeré kroky tehdy začínající vlády důkladně rešeršují, se zdá být víc než jasné, že rudozelená koalice nemohla jinak skončit: jeden z Schröderových blízkých spolupracovníků přiznal, že ještě čtyři týdny před volbami Schröder vůbec nevěřil tomu, že bude opravdu kancléřem, a to byl hlavní důvod, proč jak během kampaně, tak po ní, působil tak nejednoznačně a neměl konkrétní plány. Bližší analýzy ukazují, že zvítězil nikoliv kvůli programu, ale kvůli únavě z Kohla, dobře odhadnutým a vykalkulovaným slibům, které naplňovaly obecná očekávání a náhodě. Volebním stratégům se podařilo s pomocí médií společnosti vnutit představu, že Schröder je moderní státník jako Blair či Clinton. A vůbec celá sociální demokracie se dokázala voličům prodat jako jednotná strana s jasnými cíly, ač skutečnost byla úplně jiná.
Podle autorů knihy Operace Rot-Grün strana SPD sestávala ze čtyř silných uskupení. První skupinu tvořil Lafontaine se svými keynesiány, kteří vsadili na politiku státních výdajů. Druhé uskupení představoval Hombach se svými přáteli, kteří razili reformu sociálního státu a chtěli následovat Tony Blaira a jeho třetí cestu. Třetí skupinu vedl Müntefering a jeho lidé, kteří sázeli na politický marketing a růst hospodářství, tedy konjunkturu, pomocí které by se daly vyřešit všechny problémy. V čele čtvrté skupiny stál kancléř Schröder, který věřil, že díky své schopnosti se v každé situaci rychle rozhodovat, dokáže všechny tři skupiny uřídit ve prospěch země a vést ji čtvrtou cestou.
Výsledek známe: politika byla nekonzistentní a místo jasných rozhodnutí se zakládaly komise, o jejichž výsledcích se veřejně diskutovalo. Výsledky se polovičatě a pomalu uváděly do praxe. Dělala se pouze nedůsledná inscenovaná líbivá politika. Čím déle byla vláda u moci, tím víc se lidé ptali, proč ji vlastně zvolili a to dokonce dvakrát.
Blížící se konec rudozelené koalice je tedy dle této knížky možné vidět jako krach spíše kulturního a ekologického projektu, než politického projektu, protože právě ten rudozelené koalici od samého počátku chyběl.
