Prohraný poločas

Objektivně sice třeba ČSSD přiznat výrazný nárůst pěti europarlamentních křesel oproti výsledku z roku 2004 - ten byl ovšem tehdy pro stranu mimořádně katastrofální, podobně jako když nedlouho před tím utrpěla úplný debakl v rovněž prvých zemských volbách. Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo - s Paroubkem v čele sociální demokraté byli jen těsně druzí ve všeobecných volbách roku 2006 a pokud ještě někdo pochyboval, že ty další budou pro ně triumfem, toho musel přesvědčit nápor v loňském hlasování o krajích a senátu. A víkendové klopýtnutí ještě před pár týdny málokdo mohl předpokládat. Nicméně stalo se a politologové, sociologové i publicisté přemítají o příčinách. Nabízí se jich hned několik.

Bezesporu příliš buldočí styl jednání i komunikace předsedy Paroubka a vysloveně neurvalé manýry jeho nejviditelnějšího spolupracovníka hejtmana Ratha. Voliče orientované mírně nalevo od středu počínání sociálně-demokratických lídrů zřetelně zaráží. Nu a pak je tu samozřejmě problém se "svrženou" Topolánkovu vládou uprostřed evropského předsednictví. Odchod kabinetu byl v Evropě přijat s rozpaky a nepochopením a i doma nadělal dost zlé krve. A pak se pak během mítinků ČSSD začali "protiparoubkovsky" projevovat "mladí rozhněvaní muži" s platy vajíček v rukou, vyčítající předsedovi, s nímž mají nevyřízený účet za policejní brutalitu na Czechtechu toku 2005, přílišný populismus a ochotu spolčovat se s komunisty. Přinejmenším počátek jejich spontánní akce (na pražském, Andělu pak se už se zvrhla a také tím skončila), sledovala nezanedbatelná část veřejnosti skoro se sympatiemi a bylo slyšet dost hlasů říkajících, že si šéf ČSSD vajíčkovou střelnici vlastně vysloužil svým zarputilým draním se zpět k moci.

Paroubek ovšem na druhé straně má nepochybně dost příznivců, které evidentně umí efektivně oslovit a kterých může být na podzim u volebních uren převaha nad všemi ostatními. Jisté to ale není a bude zajímavé sledovat, zda předseda připustí, že může některé občany odrazovat a zda trochu nezmění styl.

Vítězství ODS s obhajobou devíti mandátů se pro Topolánka rovná téměř vzkříšení. Vloni vyhrál pouze na sjezdu své strany, jinak dostával ránu za ránou až po letošní pád vlády. Ten ovšem, díky nedomyšlenému načasování, možná paradoxně nyní pracuje pro něho. Vítězství nad měsíce sebejistými sociálními demokraty by sice demokraté občanští neměli přeceňovat, protože v říjnu může být zase hůř, ale znovuzískaná energie má cenu zlata. Důležité bezesporu bude, jak se následujících skoro pět měsíců budou obě hlavní české strany chovat a jak budou na voliče působit. Favoritem voleb zůstává nadále ČSSD, jíž nyní ublížil matný zájem občanů o eurovolby zatímco při sněmovních půjde o mnohem víc a lidí přijde minimálně jednou tolik. Nicméně Topolánek, otloukaný z jedné strany Paroubkem a z druhé Klausem vrátil ODS do hry a rozluštění podzimní tajenky může být do poslední chvíle napínavé.

Co po sněmovních volbách vznikne, bude ovšem záviset také na hlasech pro další strany. Komunisté tentokrát sice o dvě křesla přišli, ale získat v říjnu opět kolem patnácti procent mohou klidně. A lidovci potvrdili, že se na tradiční elektorát mohou stále ještě spoléhat a před několika dny učiněné změny ve vedení strany na hlasování zřejmě neměly vliv. Často se mluvívá o tom, že by se KDU jednou do sněmovny dostat nemusela a dost možná by se jí to při dalším Čunkově předsednictví skutečně podařilo. Čunek už je ale minulostí a nepříliš výrazná strana, připravená jít do vlády konec konců s každým, i když se nyní spíš přimyká k levici, je na tom stejně jako před několika lety. Šest či sedm procent těžko překročí, ale podle všeho také neztratí.

Zůstaneme-li u subjektů zastoupených ve sněmovně, pak je třeba říci, že dvě procenta Zelených jsou tristním výsledkem vleklých vnitřních bojů a zřejmě i daní za to, že při prvém vstupu do parlamentu se Zelení stali vládní stranou a to navíc ve vypjaté situaci kdy kabinet drželi na vodou přeběhlíci. Martin Bursík může ještě uspět a přesvědčit podstatnou část svých voličů z roku 2006, tedy tradiční příznivce menších liberálních uskupení, že Zelení jsou stále aktuální alternativou stranám velkým a že interní rozmíšky jsou už překonané. Musí mít ale před volbami nejen nadále podporu Václava Havla, nýbrž hlavně slibné preference.

Ve sněmovně je zastoupená ovšem i Demokratická strana zelených, jíž ani mohutná billboardová kampaň s Olgou Zubovou nepomohla překonat procentní hranici potřebnou ke státnímu příspěvku a neubrala Bursíkovým Zeleným zdaleka tolik, aby ti se mohli na "rozbíječe" vymlouvat. Vlastně i Libertas c.z. má dva poslance a málem se přes jedno procento dostal. Dost možná, že kdyby Vladimír Železný zůstal pohromadě s Janou Bobošíkovou, aspoň jeden z nich by v evropském parlamentu seděl i nadále. Bobošíkové Suverenita je jakýmsi "malým volebním vítězem" - přes čtyři procenta představuje zdaleka nejlepší výsledek ze všech menších subjektů. Někdejší ostrá televizní redaktorka umí komunikovat v médiích i nabízet lákavá a jednoduchá řešení, to se jí musí nechat.

Dalším vítězem, je pak bezesporu bývalý moravskoslezský hejtman Evžen Tošenovský se ziskem více sta tisíc preferenčních hlasů, díky nimž přeskočil lídra ODS Jana Zahradila (z toho ovšem přímo nic neplyne). Zdá se, že ODS má v záloze silné a respektované osobnosti, které by jí mohly být užitečné i v podzimní kampani - například některé další ex-hejtmany. Myslet si ale, že se z Tošenovského, o němž se už několikrát uvažovalo pro funkci předsedy strany, stává nyní silný Topolánkův rival, je dost předčasné. Eurovolby Topolánka přece výrazně posílily, navzdory prezidentovi, pikantním fotografiím a mnohému dalšímu. Pokud strana dosáhne v říjnu dobrého výsledku, neřku-li dokonce vítězství, o předsednické křeslo se samozřejmě žádný boj nepovede.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .