První známky předjaří
O únoru říkávala naše babička, že to je měsíc smrťák. U nás nebyl "únor bílý, pole sílí", ale únor-smrťák. Takový nanicovatý, nepovedený měsíc. A co už toho natropil!
Ale já mám únor rád. Únor, měsíc, kdy se začínají nořit ledy a tedy i pukat a trhat se, zkrátka odtávat, je pro mne něco jako pátek v týdnu a červen v teplejší části roku. Měsíc očekávání lepšího příští. Čtyři roční období jsou dokonce snad uzákoněná svými rovnodennostmi a slunovraty! Ale předjaří? Kdy začíná a kdy končí?
A tak vás chci dnes poslat ven hledat první známky předjaří, období plného slibů. Abyste ho vystopovali, nemusíte vstávat nijak brzy. I v teplejších, slunných únorových dnech vládne po ránu zima. Zato takhle po poledni, když už začíná slunce ukusovat a ulizovat ze sněhu na střechách a na zasněžených horských smrcích a povolený sníh s žuchnutím spadává se střech i větví - to je pravá první zmínka předjaří. Tou druhou jsou pole, pruhovaná jako kanafas: třeba v Podkrkonoší, tam, co mají tu krásnou, železem prosycenou červenici. V brázdách ještě leží zbytky bílého sněhu, ale vrcholky brázd jsou už od sluníčka olízané, červené. Tam někde se museli podkrkonošští "tkalci" inspirovat k utkání té nejkrásnější předjarní látky.
Tak se prosím vydejte - třeba hned dnes - za humna. Možná, že tam už předjaří začíná. A protože večery jsou ještě chladné, tak po takové odpolední hledací procházce zase - šup do kanafasu.
