Reformu veřejných financí ještě pravděpodobně čekají změny
"Jsem přesvědčen, že reforma projde", nechal se slyšet premiér Vladimír Špidla po jednání kabinetu, který odložil rozhodnutí o podobě státního rozpočtu na příští rok. Špidlův výrok v tomto kontextu dokazuje, že mluvit o reformě není úplně přesné. Vláda v těchto dnech ani tak neusiluje o zásadní reformu veřejných financí, ale spíše o to, aby jí ve Sněmovně prošel návrh rozpočtu. Je přitom ve složité situaci. Nemůže si být ani po formální stránce jistá, že se opírá o křehkou většinu sto jednoho hlasu.
Poslanec Josef Hojdar před několika týdny opustil klub Sociální demokracie. I když se nechal veřejně slyšet, že nemá v úmyslu položit Špidlův kabinet, nemůže vláda automaticky počítat s jeho podporou. Sám Hojdar opakovaně prohlásil, že se mu všechny návrhy vlády zdaleka nelíbí a že některé z nich jsou dokonce v rozporu s programem Sociální demokracie. Hojdar ve svém názoru není osamocen. Také někteří další sociální demokraté mají výhrady. Všem by se mělo dostat mimořádného zacházení. Lze pod něj zahrnout audienci u ministra financí.
Bohuslav Sobotka se totiž vyjádřil, že se hodlá se všemi odbojnými sociálními demokraty setkat. Vzhledem k rozložení sil ve Sněmovně mu ani nic jiného nezbývá. Těžko totiž bude vláda shánět podporu mimo koaliční lavice. ODS se nechala slyšet, že čím dříve padne vláda, tím lépe. Komunisté zase kabinetu vyčítají, že reforma je namířena proti pracujícím a že pokud vůbec něco podpoří, pak jedině požadavky odborářů na změnu reformy. Pro křehkou vládní většinu ve Sněmovně je v současné době přímo symbolické, že prvním, kdo se sešel s ministrem financí, byl ve čtvrtek Josef Hojdar.
Sobotka se s Hojdarem prý shodli na pěti okruzích možných reformních změn. Když se k tomu přidají požadavky odborářů, koaličních partnerů a dalších odbojných sociálních demokratů, lze očekávat, že z původního záměru Špidlova kabinetu mnoho nezbude. Vláda bude asi muset vynaložit mimořádné úsilí, aby deficit státního rozpočtu na příští rok zůstal v přijatelných mezích. Tlak na zvýšení plánovaných výdajů je totiž enormní. Nelze se proto divit tomu, že se tento týden kabinet nedokázal opět shodnout na tom, kolik peněz ze státní pokladny dostanou jednotlivé resorty. Ostatně, o výdaje ze státního rozpočtu se právě v těchto týdnech hraje. O nic důležitějšího prakticky nejde.
Rozhodně ne o zásadní reformu důchodového a sociálního systému nebo třeba o změny ve zdravotnictví. Tedy o věci, které neúměrně zatěžují státní pokladnu a které představují do budoucna časovanou bombu. Znamená to, že vláda je svým způsobem ve výhodném postavení. Ať už se dobere k jakémukoli kompromisu, má prakticky jistotu, že vývoj české ekonomiky nijak dramaticky v krátkodobém horizontu nezhorší. A protože Vladimír Špidla spojil osud svého kabinetu s osudem reformy, půjde spíše o politický boj, než o chladné ekonomické kalkulování.
Pokud opoziční poslanci vyhodnotí současnou politickou konstelaci jako příznivou pro vyvolání předčasných voleb, mají velkou šanci toho dosáhnout. Podle jejich výroků ve sdělovacích prostředcích by se mohlo zdát, že jde o hotovou věc. V české politice však slova plynou a činy nenásledují. Takže sázkové kanceláře nemusí nijak dramaticky snižovat kurs, vypsaný na setrvání Vladimíra Špidly v premiérském křesle koncem letošního roku. Právě kvůli tomu, že vláda nemá zásadní scénář reformy veřejných financí, má poměrně široký manévrovací prostor. Ten jí umožňuje přistoupit na takové kompromisy, které průchodnost vládní reformy zajistí. A nikoho už nebude příliš zajímat, že konečná podoba bude diametrálně odlišná od návrhu, který na začátku vypracovalo Ministerstvo financí. Na něm totiž tenkrát pracovali renomovaní ekonomové, kteří nejsou spjati s politickými stranami.
Takže pouze připomenuly recepty, o kterých léta hovoří a pro jejichž prosazení nemají politici dostatek odvahy a chuti. Je tudíž logické, že se od nich postupně ustupuje a že k tomu je každá záminka vhodná. Ať už nespokojení odboráři nebo odbojní sociálně-demokratičtí poslanci. Nebo třeba různé průzkumy veřejného mínění. Také ten poslední, vypracovaný pro Lidové noviny, potvrzuje, že občané České republiky se jenom neradi vzdávají sociálního státu a že i nadále mají ve svých hlavách zakořeněnu představu, ať platí bohatí. Proč by se tomu čeští politici měli vzpírat, když je to pro ně pohodlné. Tím spíše, že státní bankrot je zatím v nedohlednu, nebo spíše v horizontu několika let a to ještě za podmínek, že politici ani trochu nešlápnou na brzdu a nechají růst deficit veřejných financí raketovým tempem.
