Republika i církev uctily památku abbé Pierra
"Papež chudých, ztělesnění dobroty"... tak takto byl během pátečního pohřbu titulován francouzský katolický kněz abbé Pierre, který zemřel v pondělí ve věku čtyřiadevadesáti let. Zádušní mše za tohoto přítele bezdomovců a vyděděnců společnosti se konala v pařížské katedrále Notre-Dame. Kromě církevních hodnostářů se jí zúčastnili nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Jacquesem Chirakem. A mnozí Francouzi ji sledovali v přímém televizním přenosu.
Od konce osmdesátých let se abbé Pierre umístil sedmnáctkrát na prvním místě žebříčku nejpopulárnějších Francouzů, a pravděpodobně by si toto místo podržel i dál, kdyby nepožádal, aby ho už do hlasování dále nezařazovali.
Krátký medailon pro vás připravila Teresie Bečková.
Páteční mše v pařížské katedrále Notre-Dame se zúčastnili nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Jacquesem Chirakem. Se zesnulým se přišli rozloučit tisíce lidí. Mši sloužil pařížský arcibiskup kardinál André Vingt-Trois a některé televizní a rozhlasové stanice ji vysílaly v přímém přenosu. Vedle viditelně dojatého Chiraka byli přítomni také bývalý prezident Valéry Giscard d'Estaing, předseda vlády Dominique de Villepin, mnozí ministři a další politici i osobnosti společenského života. Přišla ale také řada těch, jimž se abbé Pierre snažil pomoci.
Abbé Pierre zemřel v pondělí 22. ledna v pařížské nemocnici Val-de-Grace ve věku 94 let. Byl označován za svědomí francouzského národa. V popularitě mezi Francouzi předčil známého fotbalistu Zidana a můžeme ho spolu s Matkou Terezou bez nadsázky označit za jednu z nejvýraznějších postav katolické církve 20. století.
Abbé Pierre umírá ve chvíli, kdy francouzská vláda chce uzákonit princip, za který celý život bojoval - právo člověka na bydlení. Do samého konce života se zastával bezdomovců. Přes četné zdravotní obtíže se ještě před rokem vydal do Národního shromáždění, aby se postavil poslancům, kteří chtěli zmírnit zákonnou povinnost obcí stavět sociální byty. Jeho citlivost na sociální nespravedlnost mu vynesla označení Svědomí národa. Sám sebe nazýval hlasem lidí bez hlasu.
Skutečné jméno abbé Pierra bylo Henri Groues. Narodil se v dobře situované měšťanské rodině, která obchodovala v Lyonu s hedvábím, jako páté z osmi dětí. V 16 letech byl velmi osloven svatým Františkem, podnikl cestu do Assisi a o rok později vstoupil k františkánům. Během druhé světové války však kapucínský klášter opustil a aktivně pracoval v odboji.
V roce 1949 založil Abbé Pierre první společenství Emauzy. Do centra pozornosti se dostal v zimě roku 1954. Tehdy zmrzlo ve Francii 90 bezdomovců. Abbé Pierre vystoupil v rozhlase s výzvou na jejich záchranu. To vyvolalo nebývalou vlnu štědrosti a tento nenápadný kapucín s provokující otevřeností a přímočarým vystupováním se stal celebritou. Zasloužil se o přijetí zákona, který zakazoval vyhazování nájemníků během zimy.
V roce 1984 vystupuje proti skandálnímu ničení zemědělské nadprodukce a iniciuje založení Potravinových bank, které rozdělují přebytky těm, kteří mají nedostatek.
V předvečer svých osmdesátin byl vyznamenán Řádem čestné legie. Odmítal ho ale nosit poté, co 300 afrických rodin bylo vyhnáno na ulici. To přimělo vládu, aby jim během 24 hodin dala k dispozici dva velké domy.
V životě této ikony francouzské církve se najde i temné místo: v dubnu roku 1996 podpořil svého přítele filosofa Rogera Garaudyho, autora kontroverzní knihy zpochybňující holocaust. Byl to bolestný a krutý omyl. On, který byl aktivní v odboji a zachránil mnoho Židů tím, že jim pomohl se s falešnými papíry dostat přes hranice do Švýcarska nebo Španělska, on, který kritizoval myšlenky extrémní pravice a veřejně přirovnal Jean-Marie Le Pena k Musolinimu, se sám ve věku 83 let zapletl do antisemitské kauzy. Po třech měsících tíživé polemiky vyjádřil lítost, nicméně celá aféra vzbudila pochybnosti nejen u věřících.
V roce 2005 vydává knihu Můj Bože proč, kde otevřeně mluví o kontroverzních tématech katolické církve, jako je povinný kněžský celibát, partnerství homosexuálů nebo kněžské svěcení žen. I přes upřímnou kritiku některých postojů katolické církve mu brány Vatikánu zůstaly otevřené.
Přes všechny hrůzy a utrpení věřil zakladatel společenství Emauzy, že Bůh je láska, že jsme jím milováni a že jsme povoláni ke svobodě.
