Řešením jen komunisty trpěné provizorium?
Uvnitř sociální demokracie se, jak známo, už měsíce táhne tichá válka mezi řekněme umírněnými, v některých otázkách téměř středovými politiky, kteří od počátku podporovali vznik trojbarevné vládní koalice s Vladimírem Špidlou v čele, a těmi, kdo naopak projevovali nesouhlas hlavně s účastí Unie svobody v ministerském kabinetu, ale příliš nestáli ani o lidovce a jenž často naznačují, že větší smysl by mělo vytvořit menšinovou vládu s podporou KSČM (někteří hovoří o možnosti spoléhat tu a tam na hlasy ODS, přičemž ale není jasné, co by z programu ČSSD mohli občanští demokraté schválit).
Dodejme ještě, že tato volná skupina v ČSSD těžce nesla porážku svého favorita Miloše Zemana v prezidentské volbě a mohli bychom ji označit za tradičně levicovější - i když je samozřejmě sociální demokracie od základu levicovým subjektem. Nebylo tedy žádným překvapením, jak na středeční vystoupení poslance Vrbíka z Unie svobody reagovali "radikálové" v ČSSD, tedy výroky o zbavení se minimálně unionistů. A tyto hlasy zaručeně zesílí po té, co Vrbíka v pátek odpoledne následoval další unionista Marian Bielesz, který o úmyslu opustit stranu hovořil už v předcházejících hodinách. Pokud by oba čerství ex-unionisté v budoucnu hlasovali v zásadních otázkách proti vládním návrhům zákonů, pak by muselo vedení ČSSD dát svým "rebelům" chtěj nechtěj za pravdu. Je otázkou, co by se dál dělo. Zda by rozpad stávající koalice nechtěli využít také lidovci, kteří by tak jasně nabídli ruku ODS, s níž předseda KDU-ČSL Kalousek zřejmě chce sedět v příští vládě. Ale byl by to riskantní krok a ty lidovci většinou činí neradi. ODS dnes sice disponuje značnými volebními preferencemi, ale kde je jistota, že ve volbách získá s KDU tolik hlasů, aby to stačilo na vládní většinu?
Na pádu vlády by neměla mít dnes zájem žádná z demokratických parlamentních stran, neboť není k dispozici ani jedna životaschopná alternativa. Pokud se neocitneme v říši utopie, tedy u spojení ODS a sociálních demokratů s navrátivším se Milošem Zemanem. Do takového dobrodružství by se však rozhodně nechtělo řadě občanských demokratů a takzvanou "velkou koalici" by těžko podporoval také kompletní klub sociálních demokratů. Z takového kotrmelce by rovněž musela být znechucena značná část veřejnosti a to by se odrazilo ve volbách roku 2006. Také varianta předčasných voleb, už druhých v relativně krátké době, se jeví dost nepravděpodobně především proto, že politikou otrávených voličů by mohlo k urnám přijít ještě méně než kdykoli předtím. Z toho by zřejmě těžili toliko komunisté. Jaké koalice by se potom daly sestavovat, je už úplně ve hvězdách.
Vrbíkovi, Bieleszovi a snad i několika dalším poslancům Unie svobody, jež by mohli také odevzdat stranický průkaz, by teoreticky mohly být důsledky jejich počínání jedno. Buď uvažují o vstupu do ODS, což by vysvětlovali a snad i jakž takž obhájili svou pravicovostí. Anebo sní o obnovení myšlenky spojit malé strany do nového liberálního subjektu a usilovat o zhruba osm až deset procent hlasů občanů, kterým po zklamání se v Unii svobody podobná strana chybí,
Osud zmírající Unie i rozhádané ČSSD je skutečně zajímat nemusí. Ale pokud by chtěli založit novou stranu, pak k tomu potřebují dostatek času a musí mít zájem na tom, aby vláda, ať už jí bude šéfovat Špidla nebo třeba Gross, dokončila funkční období.
Z toho by ovšem plynulo, že na nějaká silná gesta není kdy. Vrbík říká (v rozhovoru pro páteční vydání deníku Právo), že nemíní zvednout ruku pro tři předlohy. Nezamlouvá se mu dojednaný kompromis v zákonu o nájemném, který se bude projednávat v dohledné době. Ale opozice nemusí mít dost síly na jeho zamítnutí. Poslanec Kott, vyloučený z ODS už možná bude prodělávat protialkoholní léčbu a KSČM stále schází dlouhodobě nemocný zákonodárce. A Vrbík s Bieleszem možná budou hledat cestu, jak si zachovat tvář a zároveň nezpůsobit politickou krizi, ze které by jim nic neplynulo.
Vrbík dále nechce podpořit také majetková přiznání a přenášení platby za prvních čtrnáct dní zdravotního pojištění na zaměstnavatele. Jenomže tyto zákony zatím neexistují v paragrafové podobě a sněmovna je dostane na stůl až za nějaký čas. Tady tedy akutní nebezpečí nehrozí. A Bielesz ostatně bezprostředně po oznámení svého odchodu z Unie prohlásil, že nechce, aby současná koaliční vláda padla, protože v dané chvíli nevidí lepší řešení. "Nechtěl jsem to rozhodnutí dělat pod vlivem emocí nebo zbrkle, pod vlivem nějakých tlaků," řekl podle servisu ČTK. Otázkou stále zůstává, zda oba pánové neměli také složit poslanecké mandáty a umožnit tak Unii svobody, aby si nastalý problém vyřešila sama a buď setrvala v koalici, anebo z ní odešla a prakticky se tak rozpustila. Jak už bylo v tomto pořadu řečeno ve čtvrtek, bylo by to rozhodně elegantnějším řešením. Pokud zůstanou ve sněmovně a dokonce i členy klubu Unie, bude se o nich ovšem hovořit před každým závažnějším rozhodováním a napětí v koalici se zároveň stane dříve nebo později neúnosné.
Nezbývá však než opakovat také to, že nějaké smysluplné vyústění není po ruce. Pouze menšinové provizorium trpěné značně posílenými komunisty.
