Robert Tamchyna: O svobodě a smutku státním, soukromém i rockovém…
Včera mě na ulici oslovila jedna paní... Mimochodem, nezdá se vám, že v posledních dnech si spolu navzájem, neznámí, povídáme víc než jindy? Je to předzvěstí Vánoc nebo usebráním v tom čase loučení s Václavem Havlem?
A ta milá starší dáma se mě zeptala, jestli se mi státní smutek nezdá zbytečný! „Vy nevzpomínáte jen tak - sám od sebe?“ V první chvíli mi to vyrazilo dech. Ale potom jsem si musel přiznat, že na té otázce něco je.
Ano, státní smutek je pocta symbolická a leckomu se může – zvlášť v případě Václava Havla – zdát i nadbytečná, protože ten smutek začal mnohem dřív, než ho vyhlásila vláda a stát. Copak ta nedělní spontánní setkání v Praze a všude po republice nebyla výrazem okamžité emoce a dojetí? A tak se leckomu může zdát, že smutníme vlastně „na druhou“: sami od sebe a ještě navrch ten státní smutek.
Těším se, až se stát – rozuměj politici – k odkazu Václav Havla přihlásí i jinak než státním smutkem. A nemusí to být zrovna speciální zákon, který mu už teď slibují politické strany, nebo název letiště, školy a náměstí. Odkaz člověka, politika a filosofa Václava Havla je přece v něčem docela jiném. Tohle je tatíčkování, které ani Masaryk neměl rád. Ale bránit se mu nemohl.
Jan Skácel ve své Malé recenzi na TGM píše: „Mám rád TGM. O to víc, že se na něj pamatuji a že vždycky byl osamělý. Nikdy to neměl lehké. Ani dnes to nebude mít lehké. Budou ho citovat. Ale řídit se podle něho nebudou. Nikdy se podle něho neřídili“.
To máte se smutkem. Ten je přece přítomný i v tom, když v ranní tramvaji slyším dvě dámy, které si o Václavu Havlovi sdělují podrobnosti z bulváru, a pak ta jedna řekne: „Já byla vždycky havlovka, ale ty ženský mi u něj vadily“. Jako bych slyšel to Hutkovo Havlíčku, Havle… „V Brixenu na rynku holky si šeptají: ‚Zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají, vždyť uměl hezky říct, nač my jen mysleli, že pěknej mužskej byl, proto ho zavřeli‘.“ Ale upřímnost smutku je i v tom, když se řidiči na předávce u tramvaje domlouvají, jak jim smuteční průvod zkomplikuje dopravu a že je to vlastně jedno, protože jde o Václava Havla a pořád lepší než ty pohřební spartakiádní průvody před Listopadem.
Když si člověk vzpomene na všechny povinné smutky, když vidí orgie smutku v Severní Koreji po smrti Kim Čong-Ila, všechno to povinné hlavouozemtlučení, tak aby nebyl rád, že naše rozloučení s Václavem Havlem může být volné a svobodné. Že si každý může smutnit podle sebe a sám. Dokonce i takovou formou, která je mimo všechny normy slušného chování, jak to předvedli radikální mladí komunisté, kteří se radují na svém webu, že zemřel nepřítel lidu.
I v tom, že nám smrt Václava Havla může být jedno, nebo ji oplakáváme veřejně i sami pro sebe, i v tom je přece Havlova víra ve svobodu jednotlivce.
Není se vlastně ani čemu divit, že tolik diskutujeme o tom, jak by měl být dlouhý státní smutek a zda to všechno kolem není už příliš. Vždyť patříme k zemím, kde stále narůstá počet pohřbů bez obřadu. Jako bychom na poslední rozloučení neměli ani čas, ani peníze. Jako bychom se možná i smrti tak trochu báli. Stáří, bolest a smrt, to nejsou veselá témata. Nejsou in. Ale k životu patří stejně neoddělitelně jako radost, smích a narození. A taky oslava života mrtvého, který vstoupí na věčnost a my na něj zvesela budeme vzpomínat.
I proto je dobře, že se tak rychle rozdaly ty čtyři tisíce lístků na pátek večer do Lucerny na koncert Pocta Václavu Havlovi. Mezi lidmi se povídá, že teprve tohle bude to pravé rozloučení s Václavem Havlem, jak by si to on sám přál.
Pravé rockové aleluja v noci na Štědrý den.