Rok 2004 na Blízkém východě

Své rozhodnutí zdůvodnil jako jednostrannou nutnost za účelem zvýšení bezpečnosti, protože na palestinské straně neexistuje partner k jednání. Přestože narazil na tvrdý odpor, zejména ve vlastní straně Likud, svého záměru vyklidit všech 21 osad v pásmu Gazy a čtyři na Západním břehu Jordánu se nejen nevzdal, ale během roku uskutečnil i první významné kroky k jeho realizaci.

Izrael v uplynulém roce také zesílil boj proti palestinskému terorismu, a aniž se ohlížel na mezinárodní protesty proti zvoleným metodám, dosáhl pozoruhodných výsledků. Cílenými atentáty na teroristické vůdce zbavil Blízký východ řady strůjců útoků v čele s předáky teroristické organizace Hamas šajchem Ahmadem Jasínem, Abdalem Azízem Rantisím a Izzadínem Chalílem. Podnikl také několik vojenských operací na palestinských územích, zejména v pásmu Gazy, kde ne zcela úspěšně likvidoval podzemní tunely k pašování zbraní z Egypta a odpalovací zařízení raket Kásam, které ostřelují izraelská města. Výsledkem letošního boje proti terorismu bylo o třetinu méně útoků i jejich obětí než předchozí rok a poprvé od začátku intifády Izrael zažil celých pět měsíců bez jediného atentátu. Od roku 2002 vojáci zabili skoro tisíc palestinských teroristů a ozbrojenců a asi 5.500 dalších zatkli. V září, kdy od vypuknutí povstání uplynuly čtyři roky, izraelská média shodně konstatovala, že intifáda v podstatě skončila.

Další součástí úspěchu boje proti terorismu byla pokračující výstavba ochranného plotu, který odděluje Izrael od Západního břehu Jordánu. Židovský stát v ní neustal navzdory odporu Palestinců ani mimořádně silnému mezinárodnímu tlaku. Ten vedl až k tomu, že kauzu v únoru projednával Mezinárodní soudní dvůr v nizozemském Haagu, který bariéru doporučil zbourat. Izrael tento právně nezávazný verdikt nerespektoval; pro něj je podstatné, že plot snižuje počet teroristických útoků o celých 50%.

V průběhu roku se Izrael těšil mimořádně dobrým vztahům se Spojenými státy a k výraznému oživení došlo také ve stycích s Egyptem, který se stále víc angažuje v roli prostředníka izraelsko-palestinského konfliktu. Ochotu k obnově jednání s židovským státem naznačila Sýrie, na kterou v květnu Washington uvalil sankce kvůli podpoře terorismu a propustné hranici s Irákem, kam proudí bojovníci proti americké koalici.

Bezesporu nejvýznamnější událostí uplynulého roku pro Izrael i Palestince, která by mohla mít nejpozitivnější vliv na příznivý vývoj situace, byla listopadová smrt palestinského předáka Jásira Arafata, jehož Izrael a postupem času i Spojené státy a některé další země považovaly za překážku mírových jednání kvůli jeho neochotě zakročit proti terorismu. Už před jeho smrtí začali i někteří Palestinci projevovat nesouhlas s jeho postojem a s poměry v palestinském vedení.

Rozbujelá korupce, klientelismus a boj o moc byly také příčinou letních palestinských nepokojů v pásmu Gazy. Arafatovo záhadné úmrtí v pařížské nemocnici, jehož příčina nebyla dodnes zveřejněna, však otevřelo nové možnosti jednání a nástup nových vůdců s realističtějším způsobem myšlení. Na politickou scénu se vrátil bývalý premiér Mahmúd Abbás, který z funkce odstoupil loni na podzim kvůli neshodám s Arafatem, a dosáhl zvolení do čela Organizace pro osvobození Palestiny i podpory nejvýznamnějšího palestinského politického uskupení Fatah, a stal se nejvážnějším kandidátem na uprázdněný post předsedy palestinské samosprávy ve volbách, které byly stanoveny na 9. leden. Abbás je znám jako umírněný politik a svět si od něj hodně slibuje. Organizace Hamas však odmítla zastavit teroristické útoky. Mezi Palestinci ale nepropukla občanská válka, jak se obával především Izrael, a na palestinských územích se koncem prosince uskutečnily první místní volby od roku 1976.

Titul Osobnost roku 2004, který udělil časopis Time americkému prezidentovi Georgi Bushovi, by snad ještě víc náležel izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi. Ve svých 76 letech dokázal změnit svůj celoživotní názor i politiku a začal prosazovat zrušení židovských osad, byť zatím převážně jen v pásmu Gazy. Po mnoha peripetiích přesvědčil i vlastní Likud, který jej předtím třikrát odmítl podpořit. Koncem roku si pak vymohl i jeho souhlas s vytvořením vlády národní jednoty s opoziční Stranou práce Šimona Perese, která mu pomůže evakuaci osad realizovat. V uplynulém roce vyvázl i z několika finančních skandálů, a přestože mu média opakovaně předpovídala politickou smrt, Šaron dokázal zvrátit pokles své popularity a zažehnat hrozící pád vlády i předčasné volby.

Do roku 2005 vstupuje s nadpoloviční podporou veřejnosti a zpevněnou stranickou půdou pod nohama. Málokterý politik na světě se vyznačuje takovou energií, výdrží, umíněností a tak pevnými nervy jako Šaron; a řada jeho kolegů, včetně egyptského prezidenta Husního Mubaraka, je přesvědčena, že pouze on dokáže s Palestinci uzavřít mírovou dohodu.

Aby premiér svůj plán uskutečnil, zahájí nový rok s úplně jinou vládní koalicí, než s jakou před skoro dvěma lety začínal. Šaron a Peres, kterým je dohromady 157 let, jsou nejstaršími a zároveň posledními aktivními politiky generace zakladatelů Státu Izrael. I když spolu však nebudou ve vládě poprvé, jejich spolupráce nebude snadná, protože Strana práce má řadu odlišných názorů a požadavků, včetně postoje k vládnímu návrhu rozpočtu na příští rok. Kdyby jej parlament neschválil do konce března, musely by se konat předčasné volby. Šaron bude muset čelit odporu židovských osadníků k evakuaci a od jeho palestinského partnera Mahmúda Abbáse se čeká zákrok proti terorismu.

Ariel Šaron však považuje nadcházející období za rok míru a šance na historický průlom ve vztazích s Palestinci, na který Izrael čekal mnoho let. Je po dlouhé době prvním izraelským politikem, který má odvahu změnit mapu Blízkého východu, a jeho odhodlanost v kombinaci s novou palestinskou situací dávají značnou naději na úspěch. Cesta k míru je ještě poseta velkým množstvím překážek, které se nemusí podařit překonat, ale příležitost k němu má dnes Blízký východ mnohem větší než před rokem.