Roztržka mezi Švédskem a Izraelem

Boström také článek uvedl zmínkou o americkém židovi, který byl před časem zatčen v New Jersey za různé zločiny, včetně toho, že fungoval jako překupník při ilegálním prodeji ledvin, ačkoli jeho případ neměl s Izraelem nic společného. Boström se naopak nezatěžoval obrátit se o vyjádření na osočenou stranu, tedy mluvčího izraelské armády.

Netrvalo dlouho, a kontroverzní článek vyvolal v Izraeli velký rozruch. Mnozí izraelští politici znervózněli, a obvinění označili za nenávistné a přirovnávali ho ke středověké rituální pověře o tom, že židé potřebují ke svým obřadům křesťanskou krev. Na tuto situaci švédská velvyslankyně v Izraeli Elizabet Bonnierová reagovala prohlášením, kde obvinění v článku označila za odpudivé. Jejím cílem pravděpodobně bylo snížit napětí, které reportáž vyvolala. Jinak ovšem zareagovaly vládní kruhy ve Stockholmu. Kabinet pokáral svou velvyslankyni za přílišnou iniciativu, a odmítl se k článku jakkoli vyjádřit. Ministr zahraničí Carl Bildt prohlásil, že se nehodlá vyjadřovat ke všemu, co v novinách vyjde, a že také respektuje svobodu tisku. Izraelský premiér Netanjahu odvětil, že nežádal, aby se švédská vláda za článek omlouvala, ale aby se od takového přístupu distancovala.

Izraelský list Jediot Achronot zpochybnil Bildtovu upřímnost při ochraně švédské svobody tisku, a naznačil, že stockholmská vláda by se jistě neváhala vyjádřit, kdyby nějaký zahraniční list tvrdil, že švédská královská rodina je zapletena do provozování nevěstinců.

Pro pochopení celé věci je třeba si uvědomit psychologickou stránku celé věci. Každý, kdo zná situaci v Izraeli ví, že obvinění je krajně nepravděpodobné, a přesto se mu ze strany švédských oficiálních kruhů dostává pozornosti a dokonce určité ochrany. Izraelci jsou však přesvědčeni, že některé evropské, zejména středomořské a skandinávské státy jsou naprosto nepřiměřeně kritické k jakémukoli kroku, který Izrael dělá na obranu svých vlastních občanů. Tato kritika v podstatě předpokládá, že každý izraelský krok je už předem nelegitimní, a každá palestinská oběť je označena za důsledek necitlivého postupu Izraelců.

V této atmosféře se pak každému, i velice absurdnímu obvinění vůči Izraeli, přikládá význam, jako kdyby šlo o jasná fakta. Mnohé z těchto obvinění jsou zeširoka rozebírána pouze na základě všeobecných tvrzení a nebo údajů z arabských zdrojů, a skutečnost, že tato osočení obvykle nakonec nejsou vůbec potvrzena, se už do novin nedostanou - tak se stalo opakovaně například během nedávné války proti Hamasu v Gaze.

Izraelci také vědí, že obvinění podobného typu, jako je to s odebíráním orgánů, zazněla v palestinských tiskovinách celá řada, a už patří spíše k politickému folklóru. Například tvrzení, že Izraelci rozdávají palestinským dětem otrávené bonbóny, nebo že se snaží morálně zkazit palestinské muže šířením pornografie.

Záleží na každém západním novináři, zda se rozhodne tato obvinění vzít vážně a začne s nimi pracovat, tak jako Švéd Boström, který nepodložené obvinění z krádeže orgánů dokonce spojil se zcela nesouvisejícím případem výše zmíněného amerického žida, jako by tím naznačoval, že jde o jakési nadnárodní židovské spiknutí. Výsledkem je, že izraelská veřejnost i izraelské orgány jsou ve věci jakékoli západoevropské kritiky citliví až přecitlivělí, a vnímají jakékoli negativní stanovisko na svou adresu jako zaujaté.

Mezi tím se už ve vřavě ztratila podstata věci, i relevantní informace. Například skutečnost, že autor článku v Aftonbladetu v rozhovoru přiznal, že vlastně nemá žádný přímý důkaz o odebírání orgánů, a že tedy lze nanejvýš hovořit o podezřelých okolnostech. Arabský reportér anglicko-jazyčného izraelského deníku Jerusalem Post Abú Chálid Tuámí dokonce navštívil matku a bratra muže, jemuž měly být orgány v roce 1992 odebrány. Oba Tuámímu řekli, že Bolströmovi vůbec netvrdili, že jejich příbuznému byly odebrány orgány, pouze prý konstatovali, že po předání těla muž neměl některé zuby a na trupu měl jizvu po pitvě.

Spor Izraele se Švédskem, které je ještě k tomu v současné době předsednickou zemí Evropské unie, ukazuje, jak hluboký psychologický a hodnotový příkop mezi Izraelem a onou příslovečnou "starou" Evropou leží. Spíše než o zločinné povaze izraelského státu vypovídá o značném odtržení některých evropských států od reality. Ostatně není náhoda, že stejné země, které jsou tak kritické k Izraeli, měly velký problém i se Spojenými státy George Bushe, a příležitostně i s postoji nových členských zemí vůči Americe, nebo naopak naší středo- a východoevropskou opatrností vůči Rusku.

Poslední švédsko-izraelská roztržka jistě nebude mít tak rozsáhlé diplomatické důsledky jako šest let stará podpora exkomunistických států Bushově politice vůči Iráku, ale v posledku nebude na prospěch ani Stockholmu, ani Jeruzalému. Nakonec na ní vydělá jen deník Aftonbladet a jeho externí spolupracovník Donald Boström. Jak se však lze přesvědčit na internetu, dočkal se díky aféře vlastního hesla na internetové encyklopedii Wikipedia, včetně seznamu knih o blízkém východě nebo o vaření, které v minulosti vydal a které si můžeme koupit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .