Sabina
Karel Kazbunda (1888 -1982), český historik a archivář, je autorem rozsáhlé publikace s podtitulem Neuzavřený případ policejního konfidenta, která vyšla jako třetí svazek karolinské edice Prameny k dějinám českého myšlení.
Že byl autor schopen a odborně vybaven k podobné práci, je podpořeno okolností, že mezi lety 1921 a 1948 působil postupně jako archivář ministerstva zahraničí, ministerstva vnitra, jako přednosta Archivu ministerstva zahraničí, byl docentem Filozofické fakulty UK a profesorem Státní archivní školy. Počátkem druhé dekády dvacátého století byl pověřen tzv. archivní rozlukou s Rakouskem. Po únorových událostech roku 1948 byl penzionován. Pro K. Kazbundu tehdy nastalo období, kdy mohl zužitkovat bohaté zkušenosti a nabyté znalosti dosavadní archivní práce. Výsledkem je dvousvazková biografie Karla Havlíčka Borovského.
Dalším dílem je kniha s oním výše zmíněným podtitulem, podrobná monografie věnovaná literátu, novináři a aktivní osobnosti pozdně obrozeneckého literárního života, Karlu Sabinovi (1813 - 1877). Autor libreta k snad nejznámější české opeře - Prodané nevěstě Bedřicha Smetany - byl odhalen jako konfident, který pod krycím jménem Roman snaživě referoval o dění mezi svými přáteli a známými. Paradox tohoto spojení je stále otevřenou záležitostí, stejnou měrou lákavou i choulostivou, jako každý případ slávy i zneuznání a jako každé téma zrady, nečestného jednání a kolaborace.
Kniha o Sabinovi se těchto záležitostí dotýká. Není ale psychologickým rozborem, ani filosofující spekulací o pohnutkách a důvodech. Je tím, co je možné vytěžit z archivní temnoty, z dochovaných dokumentů. Je především objektivním soupisem. Karel Kazbunda nabízí jakousi předehru. Podrobné propozice, sled okolností a možné souvislosti. Detailní dobový historický kontext, který autor ve své publikaci popisuje, je nejen základem, z něhož vyrůstal jeden moment konfidentství, ale též podkladem a náčrtem, z něhož je zřejmá situace v tehdejší monarchii i celé Evropě (např. Po stopě velezrádce Josefa Václava Friče).
I když dějiště, v němž se odehrával život Karla Sabiny, bylo dramatické, a jeho líčení Karlem Kazbundou je podobně napínavé jako dobrý detektivní příběh s tragickou zápletkou, musí se s ním čtenář rozloučit před konečným rozuzlením. Líčení událostí končí v roce 1862, na fiktivním prahu tzv. "národního soudu", drsného nesoudního procesu, který zveřejnil skutečnost konfidence a zároveň téměř v nicotu obrátil lidský život, v podstatě bez nároku na obhajobu. Je pochopitelné, že autor, věrný přísným zásadám badatelské práce, nechtěl do textu vnášet osobní názor a hodnocení, přesto jakoby chybělo resumé. Jistou náhradou a drobnou satisfakcí je doslov editora Martina Kučery (Co zůstane vždy nedořečeno), který pozornost obrací k variantám a možnostem pokračování i vyústění Sabinova příběhu.
Karel Kazbunda, Sabina. Neuzavřený případ policejního konfidenta, Karolinum, Praha 2006, str. 518.
