Šance pro nováčky v EU
Málokdo si dnes vzpomene, co se dělo na kodaňském summitu, kterým vrcholilo dánské předsednictví v unii před jejím rozšířením. Příští členové Evropské unie se tam dohadovali o podmínkách vstupu ze všech sil, ale když došlo na symbolické lámání chleba, museli si přiznat, že za delší konec pomyslného lana tahají ti, kdo jsou uvnitř klubu, který se chystá přijmout snaživé nováčky. Právě oni měli po ruce trumf v podobě věty: "Berte, co dáváme, anebo můžete nechat být."
Jedna situace je přešlapovat za dveřmi a druhá být už uvnitř a rozkoukávat se, co a jak dělají ti, kteří se vyznají v místních poměrech. Tohle velmi dobře vědí právě ti, co se vyznají, a matadoři mezi nimi neváhají dát své postavení zelenáčům najevo. Nejlépe to bylo vidět ještě před rozšířením unie, když francouzský prezident Jacques Chirac za irácké krize zmiňoval země, které propásly dobrou příležitost mlčet. Už tehdy se dočkal odezvy, z níž bylo jasné, že nově příchozí do Evropské unie se nenechají okřikovat. Snad nejelegantněji tehdy odpověděl maďarský ministr zahraničí László Kovács, když na dotaz, co Chirakově výroku říká, francouzsky opáčil, že je příliš dobře vychovaný, aby na něco takového odpovídal.
Jedna situace je odrazit slušně řečeno nezdvořilý výpad a druhá je zvážit, co dělat, až nastane situace, kdy staří a vlivní členové Evropské unie zase budou mít v ruce delší konec pomyslného provazu. Ta situace musela nastat ve chvíli, kdy se začalo diskutovat o podobě unijního rozpočtu na léta 2007 až 2013. Ne proto, že by se v unii nerozhodovalo demokraticky a že by každý z jejích členů nemohl hájit své zájmy. Ale proto, že na názory zemí, které platí do společné pokladny nejvíce, a zvláště na ty, které mohou dokázat, že více platí než dostávají, se přece jen bere větší ohled.
Mediální zkratka líčící poslední summit unie jako souboj mezi Blairovou obhajobou slevy z britského příspěvku do unijního rozpočtu a Chirakovou snahou udržet nynější podobu společné zemědělské politiky jistě nebyla přesná, ostatně jako všechny zkratky. Jejich souboj dostal na povrch hlubší spor v Evropské unii. Zatímco dříve se diskutovalo o obsahu jednotlivých položek společného rozpočtu, tak nyní se nečekaně otevřela debata o jeho struktuře, o tom, proč a jak vynakládat peníze, které jsou členské země unie schopny a ochotny dát na společnou hromadu.
Na první pohled by se zdálo, že pro nováčky bude v nové situaci rozhodování jednoduché. Jestliže na společnou zemědělskou politiku padne každý rok více než dvě pětiny společného rozpočtu, tak by nováčci měli mít zájem, aby se tato položka zmenšila ve prospěch například investic do dopravní infrastruktury, protože výstavba dálnic a silnic by mohla prospět rozvoji střední a východní Evropy.
Mnohé velké a jednoduše vypadající myšlenky se často neprosadily, protože se často potvrdilo, že čert vězívá v detailu. Která země z deseti unijních nováčků je největší? Polsko. Kolik má obyvatel žijících a pracujících na venkově? Střízlivým odhadem dobrou čtvrtinu. Proto má Varšava větší zájem na agrárních subvencích z Bruselu než třeba Praha, kde statistiky ukazují, že zemědělců je jen několik procent a že kdyby se hrálo na hřišti vyčištěném od nejrůznějších dotací, tak by české potraviny proti třeba francouzským v Evropě měly šanci uspět. Nová situace v unii by ale měla nováčky vést k závěru, že je jistě dobré propočítat každou položku, ale že mnohem důležitější je vidět vlastní dlouhodobý zájem. To platí tím spíše, že nová situace staví země střední a východní Evropy do kvalitativně nové pozice. Mírnou nadsázkou řečeno, z přihrávačů jakoby se stávali arbitři.
Z Londýna i Paříže v těchto dnech vyrážejí ministři a jejich náměstci, aby v Bratislavě, Budapešti, Praze, Varšavě a dalších metropolích přesvědčili, že pro země střední a východní Evropy bude výhodné podpořit britské, či naopak francouzské představy.Tato situace je výjimečná a nemusí trvat věčně. Nováčci v unii dostali zčistajasna do ruky vysoké karty. O to důležitější bude, jak je dokáží v rozehrané partii uplatnit.
