Schwarzenbergova mise na Blízký východ

Sám Schwarzenberg před odjezdem označil misi za zjišťovací - chtěl se informovat a připravit půdu pro další jednání, což byl zcela realistický odhad českých, ale i vůbec jakýchkoli evropských možností. Tato situace, kdy se poměry změní, může nastat už za pár dní, a je třeba mít pro takový okamžik připravené pozice.

Za český neúspěch je označováno izraelské odmítnutí plánu, se kterým Schwarzenberg přijel, návrhu na rychlé uzavření příměří. Požadavek na okamžité zastavení bojů je evropská mantra, kterou musel český ministr přijmout, pokud chtěl vyvolat dojem že reprezentuje názor celé Evropské unie - i když v diplomatické řeči je možné rozlišovat mezi okamžitým a rychlým uzavřením příměří. Bylo prakticky jisté, že Izraelci návrh na okamžité příměří odmítnou, stejně jako návrh na rozmístění pozorovatelů v Gaze. Důvod? Tyto návrhy vůbec neodpovídají momentální realitě. Izrael šel do operace lité olovo, aby dosáhl dlouhodobé bezpečnosti svých příhraničních oblastí, a nikoli proto, aby uzavřel příměří jakmile ho k tomu vyzve Evropská unie - jež sama není z Gazy nijak ohrožena. Pokud i nyní z Gazy létají rakety na izraelská města, kdo může zaručit, že se tak nebude dít i v budoucnu?

Nerealističnost evropských návrhu se dá ilustrovat na příkladu mezinárodních jednotek, které Unie navrhuje rozmístit jako součást udržování budoucího příměří. Když nedokázaly palestinské rakety zastavit motivované izraelské jednotky, je těžké si představit, že tak na vlastní riziko budou činit jednotky zahraniční, které na místo přišly dělat svou práci profesionálních vojáků, a nikoli bránit svou vlast. Je tedy logické, že přítomnost mezinárodních jednotek má smysl teprve až bude položen základ dlouhodobého příměří.

Místo vyslání monitorovacích jednotek Izraelci navrhli něco, co nazvali "důvěryhodnou přítomností" na hranici. Ta by například obnášela přítomnost útvarů, které by aktivně vyhledávaly a ničily tunely, kterými se do Gazy z Egypta pašují zbraně. Právě přítomnost zbraní financovaných z Íránu a Sýrie je jednou z hlavních příčin současné krize. Jak se vyjádřil jeden izraelský diplomat pro Financial Times, "otázka je, co udělají Evropskou unií navrhované jednotky, když na ně začnou členové Hamasu střílet? Budou si dělat poznámky a napíšou zprávu, a nebo půjdou po útočnících?" A tento nejmenovaný diplomat si rovnou odpověděl další otázkou: "Pokud se ukáže, že bude potřeba, aby příslušníci zahraničních jednotek útočníky pronásledovali, ukažte mi zemi, která své vojáky nebo policisty do Gazy pošle." Je jasné, že úvahy vyslání jednotek jsou momentálně jen rétorickou pomůckou diplomatů, kteří chtějí ukázat, že něco dělají. Nikdo totiž hypotetické okamžité příměří není připraven hájit pomocí vlastních mužů, nebo na něj vsadit vlastní důvěryhodnost.

Jestli česká mise - a také švédská a francouzská - měly nějaký úspěch, to se dozvíme možná až později, a některé stránky Schwarzenbergova výjezdu možná zůstanou utajeny. Česká pozice je však nepochybně těžká, a to nejméně ze dvou důvodů. Zaprvé, Česká republika je vnímaná jako malá a nezkušená země, a četba pochybovačných komentářů evropských listů není zrovna povzbudivá. Ministr Schwarzenberg působí sice dojmem zkušeného a vyrovnaného muže, a má navíc jakýsi kosmopolitní švih, ale ani on nemá dlouhodobé diplomatické zkušenosti. Někdy je třeba k provedení důležitých jednání velká nahromaděná zkušenost s mnoha krizovými situacemi, a dlouhá léta pilovaný aparát - a ani jedno naše země bohužel nemá. Diplomatická váha české republiky samozřejmě nemůže být příliš nadhodnocena nad naši ekonomickou, vojenskou nebo populační sílu, a ta se s šedesátimilionovými státy, jako je Francie nebo Británie nedá srovnávat. To však neznamená, že česká diplomacie nemůže uspět, tak jako třeba kdysi Norsko napomohlo dohodám z Osla, ovšem tyto úspěchy nemohou jím proti samotným fyzikálním zákonům.

Druhý důvod spočívá v tom, že Česká republika je dlouhodobě vnímána jako stát, který je přátelsky nakloněn Izraeli. To se často mylně vykládá tak, že je česká politika nepřátelská k palestinským zájmům, což je omyl. Česká republika jistě neobhajuje masakrování nevinných lidí. Navíc z dlouhodobého hlediska Praha zastává, stejně jako všechny evropské země, názor, že řešením palestinského problému může být pouze a jedině zřízení suverénního palestinského státu v rozumných hranicích a vyřešení problému uprchlíků. Česká republika ovšem, a v tom se od některých jiných evropských zemích liší, říká nahlas, že bez odstranění terorismu, korupce a dalších problémů palestinské společnosti nelze pokročit dále. Mimochodem, podobné stanovisko zastává celá řada členských zemí unie, které mají za sebou komunistickou minulost, což jim snad dává jakousi větší střízlivost při posuzování blízkovýchodní situace. Tyto země také nemají žádné současné mocenské zájmy na Blízkém východě, tak jako třeba Francie, a už vůbec nemají špatné svědomí kvůli své kolonialistické minulosti, a v neposlední řadě také nehostí velké přistěhovalecké menšiny.

Tato přímost, která byla v uplynulých mnoha letech pro českou politiku na Blízkém východě charakteristická, se nyní ukazuje jako překážka pro to, abychom hráli roli nestranného rozhodčího nebo zprostředkovatele. Česká diplomacie ovšem říká mnohdy věci, které řečeny být mají, a to i v zájmu samotných Palestinců. Možná, že se do budoucna ukáže, že to bude největší vklad českého předsednictví do řešení jak té akutní, tak té dlouhodobé krize na Blízkém východě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .