Sebevražda vlády
Jste zrádci volebního programu sociální demokracie - útočí z Vysočiny bývalý šéf strany Miloš Zeman na vedení ČSSD. To mu oponuje tvrzením, že tomu tak není. Svá slova může Vladimír Špidla nejnověji doložit hlasováním vlády. Ta se rozhodla přijmout zhruba stostránkový dokument, který hodnotí činnost Špidlova kabinetu v první polovině vládnutí.
Z příslušného materiálu vyplývá, že vláda si počíná celkem slušně a že se jí většinu z programu daří plnit. A protože je sociální demokracie nejsilnější vládní stranou, její vedení tvrdí, že v programovém prohlášení vlády je drtivá většina volebního programu sociální demokracie. Stručně řečeno.
Sociálně demokratičtí ministři se na rozdíl od Miloše Zemana domnívají, že nejsou zrádci volebního programu ČSSD, ale že naopak dělají maximum pro jeho naplnění. Pokud by se měl tento spor rozhodnout na základě výsledků voleb do evropského parlamentu, pak by měl Miloš Zeman pravdu. Voliči úspěšnost vládní koalice rozhodně neocenili. V případě sociálních demokratů se pak dá dokonce hovořit o totálním výprasku.
Ošidnost tohoto soudu však spočívá v tom, že k volbám přišlo málo lidí a hlavně převážná část voličů se nerozhodovala podle plnění volebního programu. Ten totiž lidé pořádně neznají a navíc často nekoresponduje s předvolebními výkřiky o blahobytu a spravedlnosti pro všechny. Na rozhodování lidí před volbami mívá spíše vliv to, jak politici dokáží vystupovat na veřejnosti. Zda jejich strana působí jednotně a zda se jí podaří přesvědčit veřejnost, že zmiňované výkřiky myslí alespoň trochu vážně.
Problém vládní koalice a sociální demokracie spočívá právě v tom, že o soudržnosti nemůže být ani řeč. Už vznik vládní koalice byl jakýmsi vynuceným sňatkem z rozumu. Dokonce tehdejší předsedkyně Unie svobody-DEU Hana Marvanová nebyla nadšena tím, že její strana skončí v koaliční vládě spolu s lidovci a sociálními demokraty. Projevilo se to v tom, že Marvanová nakonec odstoupila z čela strany. Logickým důsledkem pak bylo její odmítnutí tzv. povodňových balíčků. Tedy různých návrhů, jak vzít útokem s pomocí ničivé povodně kapsy daňových poplatníků a vylepšit tak nelichotivou bilanci veřejných financí. Výsledkem byla první vážná vládní krize. Důsledkem pak podepsání ponižujícího dodatku koaliční smlouvy pro unionisty. Od této doby bylo jasné, že vláda nebude působit jako soudržný tým a že právě účast unionistů v ní bude z různých stran kritizována. Jednolitosti vlády nepřidala ani změna včele lidovců. Po vystřídání Cyrila Svobody Miroslavem Kalouskem došlo k na první pohled paradoxní situaci.
Novopečený předseda se zuby nehty bránil tomu, aby se stal členem Špidlova kabinetu. Tím šéf druhé nejsilnější vládní strany dával jasně najevo, že s touto vládou nechce spojit svoji politickou budoucnost. Tedy, že nevěří v její úspěch. A aby těch rozporů nebylo málo, pravidelně na veřejnost vyplouvaly sváry uvnitř sociální demokracie. Opakovaně se spekulovalo o tom, kteří sociálnědemokratičtí poslanci položí vládu a kdy dojde ke svržení Vladimíra Špidly z čela sociální demokracie. Za tohoto stavu je spíše zázrakem, že se kabinet dožil zhruba poloviny svého vládnutí. Zároveň se nelze divit tomu, že se mu nepodařilo prosadit razantní reformu veřejných financí. V tomto případě by nevadila křehká většina sto jednoho hlasu. Samozřejmě za předpokladu, že by koalice normálně fungovala. Což se nestalo a reforma se smrskla v úsilí prosadit státní rozpočet, získat do něj z vyšších daní co nejvíce peněz a zároveň vyhovět různým lobbyistickým tlakům.
Rovněž snaha Vladimíra Špidly rozbít vazby mezi ekonomickou sférou a politickými kruhy se příliš nepodařila. Například Konsolidační agentura je pod politickým vlivem a podobně lze hovořit o účasti politiků a jejich lidí v některých podnicích a institucích. Asi nejlépe bezzubost vládní koalice v této sféře dokumentuje stále ještě volné křeslo šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. Tedy instituce, která má možnost nahlížet například do hospodaření státních institucí. Zkrátka Špidlův kabinet neměl dostatek síly k tomu, aby splnil očekávání, které u části občanů před volbami vyvolal. Po drtivé porážce ve volbách do evropského parlamentu pak bude spíše bojovat o přežití, než aby přemýšlel o plnění volebního programu.
Z tohoto úhlu pohledu nemá vládou schválený dokument velký význam. Dalo by se říci, že jde spíše o ztrátu času a taktickou chybu. Vždyť koaliční unionisté jsou na pokraji zániku a zoufale hledají člověka, který by se ujal vedení strany. Sociální demokraté zase promýšlejí, jakým způsobem se zbavit Vladimíra Špidly a lidovci si hlídají, aby zůstali atraktivním koaličním partnerem pro budoucího volebního vítěze, tedy pro občanské demokraty. Za takovéto situace poslat do sněmovny dokument o hodnocení činnosti vlády je svým způsobem sebevražda. Musí totiž nutně vést k debatě o dalším smyslu takovéto vlády a k hlasování o důvěře Špidlovu kabinetu. Přitom sociální demokraté přiznávají, že by se jim jeho pád nehodil. Chtějí pouze důkladnou rekonstrukci vlády, do které by se jim nemohl plést president. Proto je nepochopitelné, že ministři nesmetli hodnocení vlády ze stolu a poslali ho dál do sněmovny.
