Severoatlantická aliance přijala sedm nových členů
Ceremonie v Bílém domě se sice neprodrala na titulní strany novin, přesto pro zúčastněné měla punc výjimečnosti. I pro americké hostitele musel být zvláštní pocit vítat jako spojence země, které po léta patřily mezi nepřátele Spojených států. Tím spíše, že mezi nyní šestadvaceti členy aliance právě tyto země představují nyní více než třetinu. Přitom v roce 1949 vznikla Severoatlantická aliance jako odpověď na razantní expanzi Sovětského svazu do střední a východní Evropy.
Po půlstoletí bylo hlavním smyslem a důvodem existence NATO zadržovat hrozbu z východu. V tom byla síla a jak se později ukázalo také jistá slabost. S pádem berlínské zdi se nutně vynořila otázka, co s aliancí do budoucna.
Hledání odpovědi trvalo celá devadesátá léta a převažující rozpačitost nemohly zakrýt projekty, jakým bylo například Partnerství pro mír. V jeho rámci se sice navazovaly vztahy s bývalými členy Varšavské smlouvy, ale vzhledem k nezakrývanému cíli Prahy, Varšavy, Budapešti připojit se k alianci to představovalo jen nanejvýš předehru, ne-li dokonce vynucenou objížďku. Nebylo divu. Vztahy k Moskvě jako k oslabenému, ale významnému mocenskému centru byly v prvních letech po pádu komunismu pro západ stále ještě důležitější.
Jako u mnoha jiných rozhodnutí nejpodstatnější bylo přesvědčit nejvlivnějšího člena aliance, Spojené státy. A jakmile se to z české a polské strany především zásluhou Václava Havla a Lecha Walesy podařilo, daly se věci do pohybu. Když však tři noví členové před pěti lety vstupovali do NATO, nejspíše mnozí z jejich politiků netušili, jak brzo budou muset vlastním spoluobčanům vysvětlovat, co to znamená spojenectví. Zásah proti režimu Slobodana Miloševiče ukazoval, že aliance není jen zárukou proti riziku návratu minulosti, ale že je také závazkem společného postupu proti současným hrozbám.
Otázka smyslu aliance se začala týkat nových i starých členů NATO. Tři nováčci zároveň nezapomněli na svůj slib, který si dali už ve chvíli, kdy v roce 1997 v Madridu dostali pozvánku ke vstupu. Bylo společným českým, polským a maďarským zájmem, aby se k nim co nejdříve připojily další země, které se vymanily z vlivu Moskvy. Důvod byl nejen morální, protože ten je v reálné politice málokdy rozhodující, ale i praktický - posunout hranice co nejvíce na východ.
Nová rizika a nové hrozby přinášejí i nové zvažování smyslu spojenectví. Bylo to slyšet už na vrcholné schůzce NATO u příležitosti jejího půlstoletého jubilea, která se konala ve stejném měsíci, kdy letadla aliance zamířila nad Kosovo. Politici ve Washingtonu ale nediskutovali o Balkánu, ale o šíření zbraní hromadného ničení, o státech, které je chtějí získat. Riziko uznávali všichni, odpovědi Američanů a Evropanů se však lišily. Důsledky ještě nebyly zřejmé. Na pražském summitu před dvěma lety ještě panovala shoda a český prezident Václav Havel mohl být spokojen, že pozvánka ke vstupu pro dalších sedm zemí znamená splnění slibu z Madridu.
Loňská irácká krize rozdělila Spojené státy a některé jejich evropské spojence. Postkomunistické země, jejichž cílem je členství v Evropské unii i v Severoatlantické alianci, byly postaveny před dilema. Ministr obrany USA Donald Rumsfeld hovořil o "staré a nové Evropě" a francouzský prezident Jacques Chirac těm, kteří podpořili zásah v Iráku, vzkázal, že promarnili "dobrou příležitost mlčet".
Dnes, kdy bez ohledu na oprávněnost loňského zásahu proti režimu Saddáma Husajna je zřejmé, že ústup z Iráku by měl pro Američany i Evropany neblahé důsledky, se snad část rozporů podaří překonat. Od nynějška nad Pobaltím létají belgické stíhačky, které ze země navigují dispečeři z Dánska. Pro občany Litvy, Lotyšska a Estonska jsou vzkazem, že pakt Ribentropp-Molotov, který Stalinovi umožnil uchvátit jejich země, mizí v minulosti. To ale neznamená, že nemohou nastat další okamžiky, kdy bude třeba volit.
