Shoda Západu vůči Íránu se tříští

Británie, Francie, Německo i Spojené státy se sice shodovaly, že Teherán se může přes svůj oficiální nukleární program určený pro mírové účely dostat i k jaderné bombě. Lišily se ale v názoru, zda dávat přednost cukru, nebo biči. Washington by dal přednost tlaku sahajícímu od sankcí OSN až po použití síly. Evropané od počátku sázeli na vyjednávání. Nakonec šanci dostala britsko-francouzsko-německá trojka. Důvody byly pochopitelné. Kvůli americkým potížím v Iráku bylo nepravděpodobné, že by v brzké době přicházela v úvahu vojenská akce. Evropané jako vedlejší bonus dostali příležitost ukázat, že existuje něco jako společná zahraniční politika a že dokáže přinést výsledky. Pozvolné, leč vytrvalé vyjednávání se zdálo postupovat vpřed, dokud loňské íránské volby do čela státu překvapivě nepřivedly prezidenta Ahmadínežáda. Namísto jeho předchůdce, kterého provázela pověst pragmatika, se objevil politik, který neváhal vnést do oficiálních projevů tóny, které předtím zaznívaly hlavně na masových shromážděních a byly tedy brány jako nutná součást propagandy. Najednou bylo slyšet řeči o tom, že Izrael je třeba vyškrtnout z mapy a že Írán má právo využívat jadernou energii bez jakéhokoli omezování. Při takových argumentech diplomatům nezbývá než zavřít aktovky a balit kufry. V jednom ohledu byly vyostřené postoje Íránu užitečné. Tváří v tvář slovům, za které by Ahmadínežád, kdyby nebyl íránským prezidentem, v mnohých evropských zemích i ve Spojených státech stanul před soudem, musel Západ, pokud nechtěl zcela ztratit tvář, udržet jednotu. Nejen to. Tvrdší postup těžko mohli odmítat dva stálí členové Rady bezpečnosti OSN, Rusko a Čína, kteří kvůli svým hospodářským zájmům měli pro jakýkoli nátlak, natožpak sankce velmi málo porozumění. Jen tak se mohlo podařit, že Rada bezpečnosti schválila nakonec rezoluci, která požaduje, aby Teherán přestal s obohacováním uranu a aby své jaderné programy podřídil mezinárodní kontrole. Jenže v politice stejně jako ve výchově je snazší hrozbu vyslovit než splnit. Rada bezpečnosti sice Írán naléhavě vyzývala, postupně ale prošly bez výsledku všechny konečné termíny, které ke splnění svých požadavků stanovila, včetně posledního data, letošního jednatřicátého srpna. Váhání velmocí nad dalším nevyhnutelným krokem je možná pochopitelné, ale stěží omluvitelné. Je logické, že když Američané mají plné ruce práce v Iráku a že když se Evropané chystají k riskantní výpravě do Libanonu, málokomu se chce vůči Íránu vyhrocovat věci do krajnosti. Všichni vědí, že jak v Iráku, tak v Libanonu může Teherán prostřednictvím svých spojenců Západu notně zatopit. Jako vysvětlení je to srozumitelné, jako omluva to nestačí. Kdo se odhodlá k hrozbám, měl by samozřejmě udržovat otevřené dveře vedoucí k jednání. Určitě by ale neměl dávat najevo, že své hrozby nehodlá, třebas v krajním případě, splnit. Jinak musí počítat s tím, že ani nyní, ani v budoucnu nebude brán příliš vážně. Vedle nátlaku, a tím letošní rezoluce Rady bezpečnosti nepochybně je a nic na tom nezmění, že je to nátlak v souladu s Chartou OSN, ležely a stále ještě před Íránem leží také lákavé nabídky. Pokud by se svého jaderného programu vzdal, dočkal by se mnoha především ekonomických výhod. Vedle biče ležel na stole i cukr. Jenže nyní to vypadá, že dosavadní jednota Západu se začíná rozpadat. Francouzský prezident Jacques Chirac cestou na Valné shromáždění OSN Íránu v pondělí vzkázal, že Západ by mohl přestat tlačit na sankce OSN výměnou zato, že se Teherán vzdá obohacování uranu, což byl dosud krok, který měl být podmínkou pro další jednání. Proč by ale měl být Írán vstřícný, když vidí, že druhá strana ustupuje a přestává být jednotná?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .