Šimon Peres přijel do Prahy

V případě České republiky se věci mají poněkud jinak. Česko patří k zemím, které jsou Izraeli dosti přátelsky nakloněny, a sám Peres si toho je nepochybně dobře vědom. Skutečnost, že jeho návštěva byla plánována na celé tři dny, ukazuje, že Peres přikládal této cestě velký význam - třeba jako vyjádření vděku za to, že ne všechny země vnímají Izrael jako vyvrhele.

Nyní tedy Peres vůbec poprvé přijíždí do Česka jako hlava státu, ale byl zde již několikrát na oficiální návštěvě ve svých předchozích ministerských funkcích, vůbec poprvé počátkem roku 1990 ještě před obnovením diplomatických styků, a také třikrát jako host Havlova Fóra 2000. Nyní tedy přijíždí v nejvyšší státní funkci, přičemž plánuje setkání s celou řadou osobností.

Peres jakožto prezident může přijet na státní návštěvu jen jako protějšek našeho prezidenta, tedy Václava Klause. Shodou okolností právě Klaus se během své politické kariéry vyjadřoval k blízkovýchodní politice jen minimálně. Jako známý skeptik nanejvýš tlumil občasné nadšení některých českých politiků, kteří plánovali vyřešit tamní konflikt nějakou velkou mírovou konferencí, jak o tom kdysi snil třeba jeho předchůdce ve funkci. Dokonce Klaus ani nedával najevo nějaké zvláštní sympatie vůči Izraeli, na rozdíl třeba od Václava Havla nebo Miloše Zemana. Přesto Klaus udělal určité gesto, a Perese pozval v době, kdy Izrael prožívá krizi vztahů s Evropou, způsobenou nedávnou válkou v Gaze. Česko jakoby říkalo, že nesouhlasí se vším, co se o Izraeli soudí a říká.

České vztahy s Izraelem vlastně sahají velmi daleko před samotný vznik tohoto státu. Již T.G. Masaryk měl velmi dobré vztahy s některými představiteli českých židů a patřil také k velkým příznivcům myšlenky sionismu. Ještě větším příznivcem vzniku Izraele byl jeho syn Jan, dlouholetý ministr zahraničí, který se po druhé světové válce zasloužil o některá důležitá rozhodnutí na československé i mezinárodní úrovni. Je také dobře známo, že Československo se nejen podílelo na schválení rezoluce o rozdělení Palestiny mezi arabský a židovský stát, ale také dodalo novému státu zbraně, které možná Izrael v okamžiku jeho zrodu zachránily. Ihned po vyhlášení nezávislosti v roce 1948 byl totiž napaden, a vzhledem k mezinárodnímu embargu by se bez českých zbraní neměl čím bránit. V těchto úvahách ovšem hrály roli nejen české sympatie vůči sionistům, ale také vliv Sovětského svazu, který očekával, že Izrael se stane spojencem komunistického bloku v oblasti.

Dobré vztahy začaly záhy skomírat, a kolem roku 1950 se zcela zhroutily. Tehdy se ukázalo, že Izrael bude prozápadně orientovaným demokratickým státem. Komunistické státy místo toho začaly podporovat arabské země, a ještě v roce 1967, po šestidenní válce, československý těsně před-pražskojarní režim poslušně přerušil diplomatické styky s Izraelem. Během dvaceti normalizačních let neměli izraelští občané povoleno dokonce i jen vstoupit na československé území - tak přísní byli už jen v paranoidním Sovětském svazu. Československé orgány musely udělat v roce 1986 výjimku, aby zabránily skandálu - do Prahy museli pustit izraelské tenisové družstvo k mezinárodnímu utkání.

Věci se změnily ihned po Sametové revoluci. Václav Havel byl první hlavou postkomunistického státu, která vyrazila na státní návštěvu Izraele, a od té doby jsou vztahy mezi oběma zeměmi nadprůměrně dobré. V zásadě to platí o celé řadě bývalých komunistických států, které se od velké části západoevropských zemí liší v celé řadě zahraničně politických postojů - také třeba mnohem vřelejším vztahem k Američanům a daleko větší ostražitostí vůči Rusku. Sympatie vůči Izraeli, a nebo alespoň ochota brát vážně jeho obavy, zapadá do tohoto dělení kontinentu. Podobné tendence bychom mohli najít i v odlišném vztahu ke Castrově Kubě a dalších otázkách.

České vlády tedy smýšlí podobně jako třeba Varšava nebo Bukurešť. Ovšem právě české postoje vůči blízkovýchodním otázkám patřily k těm nejodvážnějším a nejvyhraněnějším v celé unii. Ať už byl v čele vlády Zeman, Špidla a nebo Topolánek, Česko patřilo k těm zemím, které byly ochotny při vyjadřování svých názorů na Izrael cosi riskovat. Mezi známé incidenty patří třeba pět let starý spor Vladimíra Špidly s tehdejším francouzským prezidentem Chirakem o postoji k evropskému financování hnutí Hamas, při kterém druhý jmenovaný pán podle tvrzení svědků doslova zuřil. V dobré paměti má celá Evropa nedávné výroky českých politiků o tom, že Izrael měl právo zasáhnout proti ostřelování svého území z Gazy. Praha tak znovu patřila k několika málo odvážlivcům, kteří si dovolili říci, že král je nahý. Blízký východ tak paradoxně patřil k otázkám, na kterých se česká diplomacie učila a snad i naučila zastávat vlastní stanovisko.

České předsednictví v Evropské unii mělo ještě před pár měsíci ambiciózní cíl, totiž uspořádat v Praze první velký summit Unie a Izraele, který by schválil novou smlouvu, jež by povýšila vzájemné vztahy na novou úroveň. Válka v Gaze a evropská reakce na ni však tyto české plány rozbila. Formulace, které zazněly o víkendu na neformální schůzce evropských ministrů zahraničí na zámku Hluboká, vlastně také kráčí proti českému stanovisku - vycházejí z pohledu, že hlavním problémem na Blízkém východě jsou postoje Izraele, a nikoli třeba palestinský terorismus nebo postoje jiných arabských zemí.

Peresova návštěva tedy je napjata mezi těmito dvěma skutečnostmi. Totiž na jedné straně evropskou hyper-kritičností, a zároveň českou vstřícností. Dá se tedy říci, že izraelský prezident přijel vysvětlit do Evropy svá stanoviska, a byl vděčný, že je může vyslovit do uší, která mu naslouchají.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .