Situace v ČSSD
Vládní ČSSD je v krizi, protože to, co se událo minulý pátek, je krizí největší vládní strany, zopakujme jen známý fakt, že tato strana dopustila, aby navzdory vládní většině, byť těsné v obou komorách parlamentu, byl prezidentem zvolen kandidát opozice Václav Klaus. I když Klaus nejlépe obstál mezi navrženými kandidáty a měl také největší podporu veřejnosti, je to přece situaci velmi neobvyklá.
Vládní koalice, podpoře nezávislými senátory, mohla prosadit svého kandidáta, pokud by pochopitelně nějakého reálného měla. Ani jedna strana z vládní trojice nyní nemá radost z toho, že prezidentem je někdo ze zcela opačného tábora a nejásají ani ti, kteří Václava Klause volili, dokonce se k tomu ani dodatečně nepřiznávají, protože si beze sporu začínají uvědomovat, co vlastně z pomstychtivosti dopustili a jaké to může mít pro ně samé důsledky.
Není totiž pravda, co se snaží někdy tvrdit Klausovi odpůrci, kteří jsou z jeho zvolení zjevně šokováni, že totiž Klause na Hrad protlačili komunisté. Jejich hlasy by totiž nestačily ke zvolení, i kdyby pro Klause hlasovali všichni, což také není pravděpodobné. Navíc Václav Klaus se o komunistické hlasy neucházel o nic více, než všichni jeho protikandidáti.
Pravda je, že Václav Klaus je na Hradě díky nejednotnosti vládní koalice a především nejsilnější vládní strany ČSSD. A odtud její rozkol a její krize. Jak ve druhé, tak ve třetí volbě zjevně její zákonodárci dali hlasy Klausovi. Pokaždé to byly hlasy buď protestní nebo taktické, nikdy ne skutečně hlasy pro čestného předsedu ODS. Jenže volební matematika druh hlasů nerozlišuje.
Přesto není pravděpodobné, že by sociálně demokratická krize mohla vést k fatálním koncům, jako je rozpad vlády nebo dokonce ČSSD. Ani pro jedno totiž neexistuje reálná alternativa. Klíč se skrývá v odpovědi na otázku, proč je vlastně Václav Klaus na Hradě, ačkoliv ho reálně podporovala jen jeho ODS, která disponovala jen o něco více než třetinou hlasů. Na prvním místě hlasy mu jistě dali komunisté.
Jenže ani jejich hlasy nebyly pro Václava Klause, ale opět šlo o hlasy protestní a taktické. KSČM měla zájem na dvou věcech. Jednak chtěla, aby byl prezident zvolen a tím by získala pro sebe dojem strany veskrze státotvorné. A jednak měla zájem nasypat soli do otevřené rány své levicové vládní konkurentky ČSSD.
Ta je totiž hluboce poznamenána sporem o expředsedu Miloše Zemana. Ten byl ve druhé volbě vyšachován příznivci současného vedení ČSSD, obhajujícími svou koncepci koaliční většinové vlády. Ti hlasovali pro Klause, aby se Zeman nedostal do druhého kola, kde by měl velké šance. Křídlo příznivců Zemana provedlo ve třetí volbě krevní mstu stejnými prostředky. Nechalo předsedu Špidlu v bláhové naději, že bude volit Sokola a volilo také Klause. Takový je tedy tristní pohled na situaci ČSSD.
Miloš Zeman je nyní rozezlen a vzkazuje z Vysočiny. Za zvolení opozičního prezidenta je odpovědné současné vedení strany. Musí proto odejít. A aby nenechal nikoho na pochybách, vyzývá jmenovitě předsedu Špidlu, místopředsedu Grosse i předsedu Poslanecké sněmovny Zaorálka. Sám se ovšem do boje nechystá, což trpce nesou i jeho příznivci.
Zeman má možná svým způsobem pravdu. Je stále prominentním členem ČSSD, jeho postavení odpovídá pozici zakladatele, byť ve straně od založení nebyl. Vytáhl ale stranu z marginální straničky do nejvyšších pater politiky. Všichni politikové ČSSD, Špidla, Gross i Zaorálek by nyní neseděli ve svých funkcích, nebýt dříve Zemana. Takový člověk ve straně si asi zaslouží, aby byl brán v úvahu, když se hledá kandidát na prezidenta nejsilnější vládní strany. Navíc zvítězil ve stranickém referendu.
Špidla s Grossem tedy asi udělali taktickou chybu, když se ho brutálně pokusili odeslat zpět na Vysočinu. Jak se ukazuje, Zeman, bolestivě raněný, je pro ně také nebezpečný, jako Zeman na Hradě, kde by asi měl jiné starosti, než rýpat se ve stranických záležitostech. Je to jako v přírodě, když se slabšímu nepodaří rozdrtit silnějšího hned prvním úderem, raněný protivník je pro něj ještě nebezpečnější. Špidla s Grossem navíc veřejně přiznali svou slabost, že nebudou schopni obhájit svou koncepci před případných expředsedou strany na Hradě.
Pravdu mají ale i Zemanovi kritikové. Zeman dobrovolně odešel z politiky a slíbil, že se do ní nevrátí. Tím vytvořil konkrétní situaci, se kterou nové vedení kalkulovalo, když ladilo taktiku. Neměl by tedy neočekávaně situaci měnit. Navíc je pravda, že je přinejmenším sporné, když politik Zemanova formátu radí něco na dálku přes média, aniž by se sám zapojil do konkrétního politického boje.
Premiér Špidla se nyní snaží svou obtížnou situaci řešit hlasováním o důvěře vládě. Pokud se bude hlasovat veřejně, jako že se tak hlasovat určitě bude, a pokud budou vládní poslanci schopni se na jednání dostavit, vláda důvěru s největší pravděpodobností dostane. Z tohoto hlediska jde o zbytečné gesto. Křídlo, nepřející si Špidlovo setrvání ve funkci, je slabé a nemá sjednotitele, kromě toho na Vysočině. Zmůže se zatím maximálně na rány pod pás při tajné volbě. Stejně tak je možné předpokládat, že nakonec v průběhu hlasování nebudou otevřeny palčivé otázky, jako třeba plnění vládního prohlášení nebo reforma financí.
Premiér Špidla má tedy štěstí, že jeho straničtí oponenti nemají lídra. Pokud se ovšem on sám řádným lídrem strany nestane, jednoho dne si ho jeho oponenti sami najdou. A pak takové naběhnutí si na nůž, jako byla nominace nevýrazného a pro řadu sociálních demokratů zcela nepřijatelného prezidentského kandidáta, jakým byl Jan Sokol, může být vítanou záminkou k Špidlově politickému konci.
