Situace v Izraeli po rozpadu koalice

Poté, co tento bývalý generál prosadil proti vůli velké části likudniků nucený odchod osadníků i izraelské amády z palestinské Gazy, zdálo se, že další směřování Šarona i jeho strany je na nejméně další rok nebo dva jasné. Vždyť nacionalistický Likud Šaronův kontroverzní krok se skřípajcími zuby spolkl a potvrdil starého předsedu v jeho funkci, více si Šaron nemohl přát. To by ale Šaron nesměl být Šaron a vůbec celá izraelská politika by nesměly být izraelskou politikou, kde jeden den platí jedno, a druhý den něco zcela jiného.

Nepřdvídatelný směr události dostaly před zhruba dva týdny. Tehdy levicová Strana práce ve svých primárkách zvolila zcela překvapivě nového předsedu Amira Perece. Ten z předsednického křesla vytlačil matadora izraelské politiky, dvaaosmdesátiletého Šimona Perese. Ten dosud držel Avodu, tedy levicovou Stranu práce, která je jinak hlavním rivalem pravicového Likudu, ve velké koalici. Ospravedlňoval to Šaronovou politikou, která v mnoha ohledech, zejména co se týče likvidace izraelských osad v Gaze, odpovídala programu levice. Na druhou stranu ale Avoda za koalici s pravicovým Likudem platila vysokou morální cenu. Likudnický ministr financí Netanjahu v posledních letech prosazoval mimořádně tvrdou rozpočtovou politiku, která těžce dopadla na hlavy sociálně slabých Izraelců. Nyní ovšem Perese vystřídal Perec, odborový předák, který vyvolává vzpomínky na socialistickou minulost Strany práce. Nový předseda Perec podnítil minulý víkend hlasování předsednictva své strany o setrvání ve velké koalici s pravicí. A výsledek otřásl izraelskou politickou scénou.

Odchod Avody z koalice znamená, že koaliční vláda ztratila oporu jejích poslanců v izraelském Knesetu, a tedy parlamentní většinu. Dnes už je známo, že příští volby se budou konat 28. břena příštího roku. Před stranami se tedy otevřela zcela nová situace, než se kterou do nedávna počítali - pokud by Peres obhájil své předsednictví ve Straně práce, koalice by pokračovala a poslanci by měli ještě další dva roky klidu před sebou. Teď ale budou muset všechny hlavní strany reformulovat svou politiku. - A pak přišlo další překvapení. Šaron, který se už jako velitel tankové brigády proslavil svou nevypočitatelností, bezhlavou smělostí a obratným manévrováním, zaskočil své spolustraníky a Likud, který ho nedávno potvrdil ve svém čele, náhle opustil, aby založil vlastní stranu. Je to asi jako kdyby Vaclav Klaus v roce 1997 uspesne porazil vzpouru proti sve osobe uvnitr ODS a mesic pote odesel, aby zalozil nejakou vlastni "vzdoro-stranu".

Šaronův krok je však konec konců celkem logický. Proti Šaronově politice stála velká část předních člen strany, a bojem s nimi Šaron zbytečně ztrácel čas a energii. Šaron revolucionarizoval likudnickou politiku v posledních letech tím, že uznal právo Palestinců na vlastní stát a učinil z tého záležitosti vlastní program. Věří totiž, že vzhledem k demografické nerovnováze mezi porodnotí Palestinců a Izraelců, také vzhledem k morálnímu a finančnímu břemeni okupace, které leží na izraelských bedrech, je vznik samostatného Palestinského státu i v zájmu samotného Izraele. Proti Šaronovi ale stáli politici, kteří inklinovali ke staré likudnické ideologii, která by se dala shrnout do hesla: ani píď země "Arafatovi a jeho následníkům!".

Veřejnost ve své velké části v poslední době prohlédla marnost izraelské situace, a podporovala takové Šaronovy kroky, jako byl právě odchod z Gazy, včetně vystěhování tisíců Izraelců z jejich domů. To se odráží i výzkumech veřejného mínění. Za Šaronem odešla většina voličů Likudu, Šaronova nová strana dostala podle cerstvych pruzkumů až 34 procent voličských preferencí. Je to ještě více, než levicová strana práce. Dohromady by dnes mely asi 62 procent tedy tesnou vetsinu ve 120ti clennem Knesetu. Likud se potácí daleko za nimi někde kolem 13 procent, zatimco dosud mel v parlamentu 40 zastupců.

Šaron svou stranu nazval Kadima, neboli Vpřed. Lépe jeho cíl ale vystihoval první provizorní název, tedy Národní odpoědnost - na konci svého politického života Šaron prosazuje bolestné, ale pravděpodobně nutné kroky, za které mu jednou historie bude vděčná. Jaká je ale dlouhodobější budoucnost Šaronova uskupení není zatím zcela jasné. Volby se budou konat za čtyři měsíce, a do té doby musí vybudovat celý aparát. Zatim připojilo se k němu 13 dosavadních poslanců Likudu, což znamená, že Kadima dostane od izraelského státu skoro deset milionů šekelů na kampaň a 52 minut v televizi. Ještě důležitější bude, kdo se k Šarovovi připojí. Už se objevily spekulace, že to bude například bývalý šéf izraelské tajné služby Avi Dichter nebo i zhrzený expředseda Strany práce Šimon Peres. Stanice BBC ale novou stranu nazvala Šaron-Party, což je dosti přesné. Je totiž pravděpodobné, že toto uskupení, byť možná jednorázově úspěšné, pravděpodobně nebude v izraelské politice dlouhdobě, ale připojí se znovu k Likudu, nebo jiné tradiční straně.

Roztrpceni a zmateni likudnici zatím počítají škody a v šoku po odchodu silného předsedy ještě sami další páchají. Nyni se soustredi na hledani viniku a hrozi, ze ze strany vylouci kazdeho, kdo pro Sarona jen hne prstem. Expremiér a také expředseda strany Benjamin Netanjahu, který nedáno prohrál se Šaronem ve vnitrostranickém volebním souboji a musel pote opustit I ministerske kreslo, svého šéfa narozloučenou nazval diktátorem a obvinil ho z ohrožování národní bezpečnosti. Do Netanjahua se zas opřel jeho spolustraník, ministr obrany Šaul Mofaz, který Netanjahua jakozto nedavneho ministra financí obvinil z necitlivé sociální politiky, jejíž následky prý bude třeba po léta napravovat. Oba dva, Mofaze a Netanjahua, pro změnu kritizoval ministr zahraničí Silvan Šalom za to, že údajně trhají stranu na kusy. Důvtipného posluchače jistě nepřekvapí, že všichni zmínění pánové, tedy Netanjahu, Mofaz i Šalom, hodlají kandidovat ve stranických primárkách na předsedu. O kormidlo kymácející se lodi se ale hodlá ucházet celkem asi sest politiků, a tak do 19. prosince, kdy se bude hlasovat, čekají Likud - spíše než příprava programu a kampaně - četná vyjednávání a přeskupování nejrůznějších klik.

Šaronova strana získala některé osobnosti i z levé části středu a tak se o ní v současné době mluví spíše jako o středové straně. Bude to tedy možná poprvé, kdy se rozhodující silou v Izraeli stane středová, a nikoli vyhraněně levicová nebo pravicová strana. Silný hráč uprostřed pole navíc bude mít jakýsi cenrifugální efekt - donutí Likud a Avodu k větší pravicové či levicové vyhraněnosti.

V případě Avody, Strany práce, tento efekt už nastal pouhou volbou již zmíněného Amira Perese. Tohoto odborového předáka si mozí pamatují jako muže, který vedl nespokojené zaměstance do stávky i v dobách, kdy Izrael čelil bezpečnostním hrozbám. Muž, který z vysoké politiky nemá mnoho zkušeností, možná změní tvář politické scény, a to nejen proto, že pochází z chudé původně marocké rodiny a nikoli vzdělané elity evropského původu, jak bylo dosud ve Straně práce zvykem. Zatímco Šaron bude dál pokračovat ve své snaze zajistit bezpečnost za kazdou cenu a vnutit Palestincům svou představu o izraelsko-palestinských hranicích, Perec dosavadní představu, že prioritou číslo jedna je bezpečnost, tedy vztahy s Palestinci a boj proti terorismu, suverénně odmítl. Tato položka má na jeho sezamu až číslo čtyři. Perec se chce soustředit na sociání a vnitropolitické záležitosti. Chce zvýšit minimální mzdu, reformovat upadající školství a tak podobně. O tom, jak velký hlas bude mít v sestavování příští vlády a jejího programu, se bude rozhodovat až v březnu. A protože jde o Izrael, může se do té doby všechno zcela změnit.