Skutečný příběh uprchlíků objektivem Richarda Boudy
Skutečný příběh uprchlíků – tak se jmenuje výstava, kterou můžete do konce roku navštívit v pražském kostele svatého Apolináře. Jejím autorem je fotograf a cestovatel Richard Bouda, který mezi uprchlíky původně jezdil s Charitou a sledoval je na takzvané Balkánské cestě.
Uprchlíci při stříhání vlasů, holení, omývání se před modlitbou nebo při slavení ramadánu – až tak intimní chvíle zachytil objektiv Richarda Boudy na jeho cestách Evropou.
„Měl jsem štěstí, že jsem na těch místech mohl být trošku déle, takže tam byla komunikace, bylo tam vytvoření osobního vztahu, hlavně důvěra, která mezi námi vznikla. Nechci říct, že bychom si najednou padli kolem ramen, to samozřejmě takhle nefunguje, ale byly i fotografie žen, které se připravovaly na modlitbu. Takže vidíte i tu intimitu, modlící se ženu, kterou bývá problém zachytit, tak najednou když ti lidé pochopí, že jste také člověk, tak Vás připustí i k těmto intimním záležitostem.“
Často panují obavy, že mezi uprchlíky proudí do Evropy hlavně muži, potenciální teroristé.
„Když se podíváte na statistiky, tak statistika UNHCR hovoří o tom, že dnešní skladba je zhruba 45 % žen a zbytek jsou muži. Takže pořád je to půl na půl, jsou to pořád ty rodiny. I z fotografií, které tady byly promítány, je pořád jasně vidět, že pořád je to půl na půl, že to byly rodiny. Samozřejmě muži jdou v té první vlně. A jak se říkalo: Proč tam nebojují, tak samozřejmě já bych asi také nebojoval. Byli to muži, kteří šli do Evropy s tím, že se tady chytnou a zbytek rodiny za nimi přijde. Častokrát jsem měl i příležitost s nimi mluvit a snažili se mi to potvrdit.“
Dokonce i v podmínkách uprchlického tábora slavili lidé Ramadán:
„Je to taková velká párty, oni se připravují celý den, k večeru vaří jídlo a pak mají modlitby a promluvy. Muži jsou odděleni zvlášť od žen, což je kulturní znak, ale na koberci jsou pohromadě, předčítají z Koránu a během toho konzumují ty pokrmy, které připravili. Je to takový zajímavý, pro nás skoro až exotický zážitek, byť jsem to zažil už někde jinde, ale vidět to v utečeneckém táboře, tak je to o to emotivnější, že i v těchto situacích jsou oni, co se náboženství týče, podstatně silnější. Když se podíváme na dnešní skladbu Evropy, tak je to podstatně jinak.“
Richard Bouda ještě vypráví, jak uprchlíci přijímali pomoc křesťanské organizace, jako je Charita.
„Myslím si, že se to dost lišilo. Když bych to řekl trochu strukturovaně, tak úplně na počátku, když jsem potkával třeba Charitu na maďarských hranicích na začátku té cesty, tak jsme spolu komunikovali: Dobře, Ty jako ženská budeš dávat tomu chlapovi – to tam nikdo neřešil. Vzali si jídlo, ale v jejich očích byla vidět i vděčnost, že se Vám opravdu podívají do očí, což už v dnešní době je poměrně vzácnost. Když někdo něco chce, anebo s Vámi komunikuje, tak vůbec ten oční kontakt je docela vzácný. A tam tohle probíhalo úplně normálně. Samozřejmě potom dál v těch táborech, když třeba Charita posílala lékaře nebo mediky do tábora, tak tam už to fungovalo jinak. Tam už musela být žena, která ošetřovala ženu, muž se tam k ženě nikdy nedostal. Tak to byly ty rozdíly, ale že by kvůli tomu někdy byl nějaký konflikt, to jsem nikdy neviděl.“
Richard Bouda o sobě říká, že není žádný agenturní fotograf. A co ho vlastně mezi uprchlíky přivedlo?
„Já jsem jednak hrozně zvědavý a jednak fotím pro brněnskou charitu, takže oni využívají k propagaci moje fotografie, pořádáme různá promítání a výstavy. Pro svoji propagaci používají tyto fotky. Ale úplně prvotní impuls byl ten zájem vidět tu situaci na vlastní oči a vůbec snaha pochopit, co se děje nebo neděje. Byla to tedy tato zvědavost a také uvědomění si toho, že je to nějaký způsob přepisování dějin nebo zapisování nových dějin, a já jsem u toho chtěl být.“
Výstava Skutečný příběh uprchlíků bude v kostele svatého Apolináře v Praze k vidění ještě příští rok během Noci kostelů. A bude rozšířena o další téma.
„Jezdil jsem na východní Ukrajinu a ještě bych rád naplánoval nějakou cestu do konfliktní zóny, kde je nárazníková zóna mezi Doněckou republikou a Ukrajinou, takže ještě tohle bychom připojili.“
Říká fotograf a cestovatel Richard Bouda.
