Slavné výročí
Dnešním bombastickým jazykem řečeno, byla to megastar. Ale megastar, které k mezinárodní proslulosti nedopomohly plytké filmy, i když i v těch vystupoval, nýbrž shakespearovské role. Filmů natočil šedesát, ty televizní v to nepočítaje, a na jevišti odehrál 120 rolí.
Narodil se právě před sto lety v rodině přísného anglikánského duchovního jako Laurence Kerr Olivier. Kupodivu to byl právě přísný otec, kdo rozhodl, že se Laurence vydá na církevními autoritami druhdy opovrhovanou dráhu herce. Důsledek? Famózní úspěch. Řada prestižních ocenění za herecké výkony, první povýšení herce na barona, ale především divácké lahůdky dochované na celuloidu. Olivier v nich září třeba jako jarý Jindřich V. nebo jako cynický Crassus ve Spartakovi či jako sadistický nacistický zubař v Maratónci. Zážitkem je samozřejmě i jeho Hamlet.
Ale protože neposloucháte výčet rolí barona Oliviera, zastavme se pouze u jedné, u postavy Richarda III. Už proto, že je blízká i současnému českému publiku, vždyť v ní excelovali Miloš Kopecký, Pavel Zedníček a Richard Krajčo. Ale hlavně proto, že když se kongeniálně sejdou Shakespeare s Olivierem, vyleze jim z Richarda III. zrůda uvěřitelně a skrznaskrz odporná. Má pak vůbec šanci někdo, kdo by chtěl s pomocí faktů dokládat, že skutečný Richard III. tak příšerný nebyl? Má cenu říkat, že Shakespeare viděl Richarda očima patolízala toho panovníka, který Richarda svrhl? Má cenu připomínat omšelou pravdu, že dějiny píší vítězové?
Asi to cenu nemá. Naše doba si potrpí na něco jiného, na klepy o celebritách. Budiž, jeden je po ruce. Olivier hrál Richarda III. tak věrohodně i proto, že v době natáčení nefalšovaně kulhal. Při jedné z bojových scén ho totiž komparsista-lučištník trefil do kotníku.
