Slovenský Ústav paměti národa v ohrožení

Šéf české diplomacie mimo jiné u pamětní desky Jána Langoše uctil památku zakladatele Ústavu paměti národa. Ministr Schwarzenberg tím podle bývalého slovenského velvyslance ve Spojených státech Martina Bútory chtěl také vyjádřit respekt k instituci, kterou Langoš vybudoval a svou víru v to, že tato instituce bude i nadále smysluplně působit.

Zda tomu tak opravdu bude, záleží nyní do velké míry na současné slovenské vládní koalici, jejíž vznik loni v létě poutal v Evropě velkou pozornost. Vítěz voleb, strana Smer Roberta Fica, si totiž za koaliční partnery vybral nacionalistickou Slovenskou národní stranu a HZDS bývalého kontroverzního premiéra Vladimíra Mečiara. Tyto tři strany s největší pravděpodobností prosadí v parlamentu svého kandidáta na funkci šéfa Ústavu paměti národa.

Slovenský parlament hlasoval o nástupci Jána Langoše, který zemřel loni v červnu, zatím dvakrát, dosud ovšem nikoho nezvolil. Ještě zajímavější než tato skutečnost je okruh osob, ze kterých vybírá koalice, či spíš SNS Jána Sloty, která prý má na tento post nárok. Podporu nacionalistů měl například Arpád Tarnóczy, který se před deseti lety zúčastnil odhalení pamětní tabule představiteli Slovenské republiky z období druhé světové války Jozefu Kirschbaumovi, radikálovi s antisemitskými názory. Tarnóczy se nakonec po kritice židovské obce kandidatury vzdal. V minulých dnech se hovořilo o možné kandidatuře další kontroverzní osoby, historika Petra Mulíka, který se v minulosti angažoval v krajně pravicové Slovenské lidové straně.

Přestože Mulík nakonec nekandiduje, lidé, kterým záleží na tom, aby Ústav paměti národa pokračoval v dokumentaci zločinů totalitních režimů z dob komunismu i válečného slovenského státu, si nemohou oddechnout. Slotova SNS loví v kalných vodách sympatizantů s režimem, který kolaboroval s nacistickou třetí říší. Premiér Fico, bývalý komunista, prohlásil, že Langošovi nevěřil ani půl slova. A HZDS se před časem vyslovilo dokonce pro zrušení ústavu, přičemž šokem i pro koaliční partnery bylo rozhodnutí Mečiarova ministra spravedlnosti Štefana Harabina vypovědět ústavu nájemní smlouvu, rezort justice prý potřeboval vyřešit prostorový problém. Postup, který zaměstnanci ústavu považují za likvidační, přiměl bývalého disidenta a poslance opozičního Křesťansko-demokratického hnutí Františka Miloška k oznámení své vlastní kandidatury.

Paralelně s hledáním Langošova nástupce se na Slovensku diskutuje o dalším tématu souvisejícím s pamětí národa. Inspirována odstoupením polského arcibiskupa Stanislawa Wielguse řeší část Slováků údajnou spolupráci arcibiskupa Jána Sokola s československou komunistickou Státní bezpečností. Podle protokolů, které zveřejnil Ústav paměti národa, byl Sokol od července 1989 agentem StB. Zatím poslední pokus očistit tohoto představitele slovenské katolické církve učinil minulý týden historik Jozef Haľko, jenž zveřejnil dokumenty, které podle něj svědčí o tom, že komunistický režim považoval Sokola za reakčního kněze a jako biskupovi mu klad překážky.

I kdyby to nakrásně opravdu bylo všechno jinak, podstatnější než to, co říkají historické dokumenty, jejichž autentičnost bývá zpochybňována, je skutečnost. A té dnešní jsme svědky my současníci. Člověk, který si v nedávném televizním rozhovoru pochvaloval, že ve válečném období na Slovensku mnozí žili v blahobytu a tvrdil, že obdivuje tehdejšího prezidenta Josefa Tisa, po válce popraveného, nemůže být důvěryhodný, i kdyby mu to formálně potvrdila sebedůvěryhodnější instituce. Sokolova slova pobouřila na Slovensku řadu lidí.

Premiér Robert Fico si na rozdíl například od místopředsedkyně slovenského parlamentu Anny Belousové z SNS myslí, že Tisův slovenský stát byl fašistický. Neštěstím pro dnešní Slovensko je ale fakt, že stejně jako mají předáci nacionalistů slabost pro samostatný slovenský stát z let druhé světové války, nedokáže bývalý komunista Fico jednoznačně odsoudit režim, který padl v roce 1989. Naopak mu nečiní potíže setkávat se s představiteli nedemokratických režimů, kteří marně klepou na dveře jiných evropských politiků. V roce 2003 se v Minsku setkal s Alexandrem Lukašenkem, minulý týden navštívil v Bratislavě oslavy výročí kubánské komunistické revoluce a za čtrnáct dní má v Tripolisu navštívit libyjského diktátora Muammara Kaddáfího.

Fico, který je kvůli svým koaličním partnerům v částečné diplomatické izolaci, je vděčný za každou příležitost navštívit solidní místo na politické mapě světa. Když před několika měsíci zavítal do Říma, stěžoval si, že jeho cestu netočila Slovenská televize. Ta má teď vynikající příležitost napravit si svou reputaci. Měla by být slovenskému premiérovi všude v Libyi v patách a hlavně by se ho měla ptát, proč na setkání s Kaddáfím neotevře otázku pěti bulharských zdravotních sester a palestinského lékaře, které minulý měsíc odsoudil libyjský soud k trestu smrti za to, že údajně záměrně infikovali děti virem HIV. Byl by to určitě užitečný příspěvek pro paměť slovenského národa.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .