Slovo na Štědrý večer

České Vánoce jsou emocionálně nesmírně vypjaté, klademe na sebe přílišné nároky, chceme se přiblížit ideálu, který se vzal bůhví odkud a pak se obviňujeme, že selháváme, a ve chvíli, kdy bychom měli slavit a užívat si svátek, padáme vyčerpáním. Při poslechu lidových vánočních písní našich předků zjistíme, že to není výmysl naší doby. Za všechny připomenu alespoň tuto: Zpívá se tam - "Selka jde z komory s pláčem, sedlák ji praštil koláčem, selka, cos to upekla, táhni mě s tím do pekla!"

Kolik hádek vznikne v českých domácnostech nad bramborovým salátem, a smaženým kaprem, protože na Štědrý den - to musí být přece dokonalé!

Co nám potom ale z Vánoc zbývá? Co vlastně slavíme? Slavíme, že jsme napekli cukroví a usmažili kapra, nebo je tady ještě něco jiného, důležitého? Proč se vůbec máme na svátky těšit?

Čas vánoční je doba, která nás může dovést hlouběji k nám samotným a k našim vztahům. A v té hloubce nejsme sami - sestupuje k nám Bůh. O Vánocích k nám sestupuje Bůh, který se stal člověkem - a to je náš důvod k radosti. Že ve všech úzkostech, strachu, beznaději, ve všech úskalích, s nimiž se denně potýkáme - nejsme sami a nemusíme vždycky prohrávat. Máme naději a ta je důležitější než beznaděj.

Rodinné vánoční tradice mají možná blíž k folklóru než zbožnosti, ale někdy nás to, co se dělá vždycky může přenést přes těžké chvíle, které spolu sdílíme. Vzpomínám na poslední vánoce s mojí mámou. Na štědrý den jsme byly spolu samy - když jsme si dávaly dárky, tak máma říkala: "Proč mi dáváš dárky, když za chvíli umřu?" Obě jsme věděly, že je to pravda, umřela začátkem března. Odpověděla jsem, že proto, že to tak má o Vánocích být. Mluvit o smrti - na to jsme neměly odvahu ani jedna - a tak nás dělání těch jednoduchých věcí, tak jako se dělaly vždycky, přeneslo přes to, čeho jsme se bály dotknout a co bylo v tu chvíli skutečnější než narození Spasitele.

Nebojme se spolu nést bolest, zranění, nedorozumění a všechno to, co kazí ideální obraz o Vánocích. Nebojme se spolu být u stolu, i když to bolí, jenom tak může přijít zázrak - tak jako se Bůh přiznal k člověku tím, že poslal dítě, tak se přizná i k naší bolesti a třeba ji promění anebo se i s ní budeme umět radovat.

Další Vánoce jsem byla sama. Rozhodla jsem se, že to zkusím, být na Štědrý večer sama, protože jsem neměla s kým být. A tak jsem upekla kapra, dělala všechny věci, které se o Vánocích dělají a ono to bylo tak trochu marné, sednout si ke stolu a jíst sváteční večeří sám nedává smysl. K slavení potřebujeme ty druhé. Ale i k lidské opuštěnosti a samotě se o Vánocích Bůh přiznává. I když tohle vím, už nezkouším být na Štědrý večer sama. Chodím na návštěvu a jsem moc ráda, že mě vždycky někdo pozve.

O Vánocích hodně vzpomínám na dětství. Jezdili jsme k babičce a dědečkovi na Šumavu, pro stromeček se chodilo do lesa k hajnému a při tom jsme se brodili v závějích sněhu. Pohádková krajina. Pohádky přece patří k Vánocům asi každého z nás. Pak se pohádky mění na příběhy, kde už nevítězí dobro nad zlem a nakonec ve stínu všech pohádek a příběhů můžeme vidět i náš příběh zase znovu, třeba jinak. Náš životní příběh nevisí v prázdném prostoru. Je součástí mnoha a mnoha starých příběhů a skrze jejich čtení a připomínání možná můžeme lépe uvidět i vlastní cestu.

Křesťané začali slavit Vánoce v 5. století. To byla doba, kdy se stala důležitá otázka počátku. Řecká filosofie jí byla posedlá - kde je počátek světa, v čem je počátek? V živlech? Je dán hmotou nebo duchem? V této době začíná být pro křesťany důležité narození Krista jako nový počátek.

Vánoce nás vedou k počátku. K našim vlastním kořenům. Možná také proto na Štědrý den odpoledne chodíme na hřbitov a vzpomínáme na ty, kteří už s námi nejsou. Necháváme jim místo u štědrovečerní večeře, vnímáme možná silněji, než jindy, že k nám patří, že jsou s námi, protože jsou součástí našeho příběhu, který má také počátek v konkrétní rodině, který doprovází konkrétní kulisy míst, na která se stále máme tendenci vracet, protože cítíme jejich vůni a pokaždé, když tam přijdeme, nás zamrazí.

Od středověku se lidé snažili pochopit Ježíšův příběh tím, že si ho přehrávali, že si přehrávali jeho důležité momenty. Umučení a narození. Zvláště baroko rozvinulo velikonoční a vánoční hry do velkolepé podoby. Když se začteme do textů vánočních her, neubráníme se dojmu, že jde možná více o sousedovic kozu než o narození Krista. Ale o tom lidském příběhu to právě je. Lidé spojovali život na venkově tak těsně s příběhem Kristovým, že se oba příběhy prostupují. Svědčí o tom lidové zpěvy vánoční i známá Rybova mše Hej Mistře! Je to folklor, který nám už nic neříká? Ne je to víc. Zkuste si zajít do kostela postavit se před Betlém, dívat se na něj, a vracet se ke svému počátku, představovat si kulisy svého příběhu v kulisách postaveného Betléma, a zacítit tu vůni, která nám na našich osobních posvátných místech rozechvívá srdce. Zkusme vejít svým příběhem do Kristova příběhu. Třeba uvidíme hvězdu, tu hvězdu, za kterou se vydali mágové z východu, když se šli poklonit Ježíšovi v jeslích, neboť v něm poznali Spasitele. Třeba nám betlémská hvězda zasvítí tak silně, že pochopíme smysl své cesty i svoje místo a poslání.

Přeji Vám, milí posluchači, abyste se o Vánocích nebáli sestoupit hlouběji k sobě, k tomu, co je ve vás skutečně živé a tady se setkali se svými blízkými i s Bohem - dítětem narozeným pro naši spásu - naši proměnu k lepšímu. Přejme si, aby toto narození přineslo nový začátek všude tam, kde je to v našich životech strnulé, neplodné a uzavřené. A nebojme se odhodit to, co na další cestě už potřebovat nebudeme.

Radostné a požehnané Vánoce!