Smutný případ ambiciózního komika

Někdy jde přitom o věci spíš zanedbatelné anebo takřka nesmyslné. Že se StB například zajímala u Václava Neckáře o bývalou kolegyni Martu Kubišovou, kterou absolutní zákaz činnosti zahnal až k postu mluvčí Charty 77. Přičemž, jak aspoň z toho, co se dostalo na veřejnost plyne, se referenti nic nedozvěděli. Zpěvák, který se Kubišové jako takřka jediný z branže pokoušel pomáhat, je přitom nemocný a vláčet ho tiskem prakticky za nic, je přinejmenším na hranici vkusu. Rovněž kauza ex-ministra zahraničí Jaroslava Šedivého - lze si velmi těžko představit, že se by coby voják základní služby vprostřed 50. let odmítl nechat převelet jako tlumočník při přednáškách sovětských rozvědčíků. Případ měl vlastnosti prázdné bubliny a také ihned zmizel ze stránek deníků.

Zcela jistě by se ve spisech StB přitom našly dokumenty o mnohem čilejší a morálně odsouzení hodné spolupráci jiných a ovšem obecně neznámých lidí, což média samozřejmě tím pádem nezajímá. Zato i jen drobnosti z minulosti slavných jsou bezmála vítané. To je z hlediska trhu sice snad pochopitelné, ale ne už ospravedlnitelné. A pak je tu samozřejmě otázka základní - dnes se ventiluje nedostatek odvahy říci ne lidí oslovených v atmosféře strachu, podezíravosti a existenčních obav. Úplně stranou přitom ale zůstávají ti, kteří nátlak a represe praktikovali, příslušníci StB a samozřejmě i pohlaváři KSČ. Soudíme tedy, obrazně řečeno, oběti a nikoliv samotné nositele zla.

Nicméně poslední případ, kterému se nyní věnuje deník MF Dnes, se shora zmíněným kauzám poněkud vymyká. Jde v něm o herce Josefa Dvořáka, který podle všeho dost ochotně hovořil s StB dost nepěkně o člověku, který jej dříve vytáhl na výsluní - o Jiřím Suchém. A také o některých dalších lidech z uměleckého světa. Historka je to, jak vidíme z citovaných pasáží z Dvořákova spisu, poměrně nechutná. Ale všelijaké nesmysly, které Dvořák říkal, postavení Suchého zřejmě nezhoršily. Režimem nemilovaný Suchý, mimo jiné signatář petice Dva tisíce slov, už delší čas nesměl být ředitelem "svého divadla" Semafor, jeho hlas nezněl v rádiu a tvář se nemohla objevovat v televizi. K tomu v mírné formě došlo až koncem "perestrojkových" 80. let, zatímco Dvořákova setkávání s důstojníky StB spadají do dřívějšího období.

Proč straničtí tajemníci Suchého nikdy úplně nezakázali, je jedna ze zvláštností normalizačního období a můžeme si jen domýšlet, že z něho nechtěli udělat mučedníka, stačilo jim zřejmě, když ho ponechají hrát v kapacitně malém divadle, kde vedle jeho skupiny zpěváků a herců působily ještě ansámbly kolem Miloslava Šimka a právě Dvořáka. Ten přitom, což je jistě zavrženíhodné, o Suchém referoval tajné policii. Ale jak už tehdy věděl kroužek lidí s původním Semaforem sympatizující, především se snažil divadlo sám ovládnout a Suchého z něho víceméně vypudit, anebo přinejmenším vytlačit na okraj. Zřejmě byl k takovému účelu nastrčenou figurkou, dost možná kulturního "schvalovače" či spíše "zakazovače"na Pražské radnici jménem Trojan. Ať on, nebo ještě nějací jiní z vedení tehdejšího Činoherního studia, pod které Semafor svého času spadal, slibovali Dvořákovi divadlo asi jen proto, aby za ně prostě udělal špinavou práci, co díž se oficiálním institucím nechtělo. K Suchého noblesnímu stylu patří, že v celé šíři Dvořákovo tehdejší chování po roce 1989 neventiloval a veřejnost jen asi chápala, že když se Suchý znovu stal ředitelem divadla, a Dvořáka vyzval k odchodu, něco nehezkého se mezi nimi muselo stát. Populární představitel vodníků (prvního mu ironií osudu do muzikálové verze podle Erbenovy Kytice napsal právě Suchý jak se říká "na tělo"), mluvil o svém objeviteli ovšem týme zarážejícím a obsahujícím to, o čem jde v debatách o archivech StB často řeč. Totiž o možnosti, že někdo konkrétní může být poškozen. Pak jde přece jenom o víc než polo-nezávazné řeči, ve kterých se estébáci stejně nedozví víc, než už dávno dobře vědí. Například když ve spisu čteme, že Dvořák upozorňoval na Suchého úmysl sezvat na představení ke dvacátému výročí Semaforu "pravicové exponenty". To už má přece jen denunciační ráz.

Stejně ovšem zůstává otázkou, zda se máme podobnými věcmi vážněji zabývat. Jistý ambiciózní herec se kdysi proti komusi obrátil a neudržel se na uzdě ani před tajnými důstojníky. Je to dost smutné, ale vlastně nic víc. Zkraje nesporně talentovaný Dvořák paradoxně nejjasněji zářil po boku Suchého. Když se nechal vmanévrovat do pozice jeho rivala, nadání postupně rozmělňoval. Ti, jimž se snažil zavděčit pro něho stejně nic zvláštního neudělali. Suchého v Semaforu nechali přežívat, Dvořák se ředitelem nestal a jiné divadlo také nedostal. Stálo mu to za to? Podle všeho ne. Což je asi tak jediné, co z komikova neveselého případu plyne. V archivech StB bohužel nějaké podobné ještě čekají na zveřejnění. Není ovšem na co se těšit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .