Sociální demokracie napodobuje Blaira
Anglický premiér Blair je pro mnoho Angličanů pravicovější, než tamnějších konzervativců a sociálně-demokratickému Schröderovi se v Německu přezdívá kancléř bohatých bossů. Německo se změnilo v daňový ráj, přibývá nejbohatší vrstvy a střední vrstva se zužuje. Některé koncerny za poslední tři roky, jako například BASF, zvýšily své příjmy o 80 procent. Počet chudých, tak jak chudobu definuje Evropská unie, stoupl za dobu sociálně-demokratické vlády se zelenými z 12,1 procenta na 13,5 procenta. A šance na vzdělání se dále pouze dědí.
V praxi to znamená, že děti bohatších rodičů mají 7,5krát větší šanci studovat než děti z rodin s nízkou sociální úrovní. V České republice se k politice labouristy Tony Blaira a kancléře Gerharda Schrödera přihlásil premiér Stanislav Gross a před pár dny i ministr zemědělství Jaroslav Palas. Vyzval v dopise sociální demokraty, aby se po vzoru Blaira a Schrödera snažili získat voliče střední a vyšší střední třídy.
Tato snaha však kulhá na obě nohy. Zaprvé, chce-li někdo někoho získat, musí mu něco nabídnout, a to by znamenalo pro současnou Sociální demokracii nejen se zbavit lidí, kteří chtějí střední a vyšší střední třídě stále něco brát, ale přijít se srozumitelným a realistickým programem. Blair využil dlouhodobou nespokojenost s vládou konzervativců a prodal jim, jak napsal Miloš Čermák v sobotních Lidových novinách, své budoucí úspěchy. Což lze dělat jen z opozice. Schröder zase využil vyčerpanost Německa z dlouhotrvajících investic do bývalé NDR, neochotu stárnoucího Kohla, který byl už u moci již 16 let, k razantnějším reformám a jeho skandál s financováním strany černými penězi. Navíc Schröder byl dlouhou dobu miláčkem médií a uměl s nimi brilantně jednat.
To znamená, nebyl k novinářům ani arogantní, ani přezíravý, ale viděl v nich partnery, s kterými byl ochotný donekonečna vážně diskutovat a vše jim vysvětlovat. A samozřejmě svůj útok proti Kohlovi vedl také z opozice, z níž mohl uvěřitelněji slibovat razantnější reformy, za které byl schopen v minulém roce dát hlavu na špalek. Měl ochotu se o reformy poprat s převažující částí sociálních demokratů a hlavně odborářů.
A zadruhé, v obou zmíněných zemích, tedy v Anglii i v Německu, politici již dávno přišli na to, že valná většina skutečných problémů, které naši planetu ohrožují, již nemá rozdílná pravicová a levicová řešení, například na chudobu, nedostatek pitné vody, znečištění ovzduší i důchodové reformy, neexistují dva stranicky rozdílné recepty, a to je hlavní důvod, proč se politika labouristů a konzervativců v Anglii a sociálních demokratů a křesťanských demokratů v Německu v posledních letech tak sblížila a proč někteří odborníci občas po právu tvrdí, že rudý Schröder je konzervativnější, než čelní křesťanští demokraté.
Za tímto posunem je ale i dlouholetá debata, která se vede třeba v Německu hlavně na univerzitách, v prestižních médiích či odborných publikacích, v nichž se upozorňuje na to, že politika zažívá podobný převrat, jako zažila kdysi astronomie díky Koperníkovi. Vytrácí se z ní obsah, protože ten se u různých stran sbližuje a politika se soustřeďuje víc na vnější efekty. Důsledek, politika je divadelnější. Orientuje se na stylizovaná gesta, o kterých se ví, že budou přitažlivá pro masová média. Média přestávají být těmi institucemi, které politiku reflektují a analyzují, ale v posledních letech ji přímo tvoří. Studii na toto téma vypracoval v Německu profesor Thomas Meyer a zadal si ji u něj Bundestag, tedy německý parlament.
