Sóloví poslanci v ČSSD a ODS
Když jsou hlasy parlamentní vládní koalice a opozice skoro vyrovnány, není nic složitého se proslavit. Kdo ještě před půl rokem kromě zasvěcených znal jména nevýrazných poslanců Hojdara a Kotta? Nyní se jejich jména objevují na prvních stranách novin v hlavních titulcích a v hlavních vysílacích časech. Obě mediální hvězdy toho příliš mnoho učinit nemusely. Zkrátka jen na čas opustily mateřský tábor.
Poslanec Hojdar z ČSSD byl nespokojen s vládní koncepcí omezování státního dluhu. Poslanec Kott z ODS toho učinil ještě méně. Opil se a nehlasoval proti vládním návrhům.
O něco méně mediální pozornosti se dostalo ale i poslanci ČSSD Zemanovi. Ten na hlasování přišel pozdě a zkoumalo se, zda-li díky večerním oslavám, jak spekulovala média, nebo kvůli návštěvě zubaře, jak tvrdil on. Jeho stranický kolega Mládek musel proto uměle prodlužovat své vystoupení, aby poslanec měl možnost zaujmout své místo ve vládním táboře.
Jsou to podivné poměry, chtělo by se říci. Obsáhle se probírají někoho duševní pochody, v případě poslance Hojdara, v případě poslance Kotta jeho slabost na alkohol a v případě poslance Zemana zase jeho přítomnost na večírku. Jsou to nejdůležitější problémy pro Poslaneckou sněmovnu a média. Mohou býti jen proto, že vládní koalice disponuje velmi slabým mandátem jednoho poslaneckého hlasu. Každý odpadlík má proto mediální pozornost zaručenu.
Přitom je ovšem zajímavé, že žádný z těchto potencionálních úplných odpadlíků, jak od koalice, tak od opozice, zatím žádné opravdu důležité hlasování nerozhodl. Poslanec Hojdar v zásadě umožnil průchod všech reformních zákonů. Jeho hlasu navíc ani nebylo potřeba díky dlouhodobě nemocnému komunistickému poslanci. V hlasování o nedůvěře vládě se zdržel, což bylo totéž, jako kdyby hlasoval proti návrhu, tedy pro vládu. Stejně tak poslanec Kott svou nepřítomností v Poslanecké sněmovně nic neovlivnil. Kdyby se schůzi zúčastnil, bylo by pouze o jeden hlas více, ale výsledek by byl stejný.
K čemu vlastně celá ta hysterie kolem neposlušných poslanců, kteří nakonec stejně nic nezmění? K čemu ten urputný nátlak na poslance Hojdara, který si dokonce stěžuje na anonymní vyhrožování a sledování své osoby? K čemu tak razantní jednání špiček ODS v případě opilého poslance Kotta, kvůli jednomu hlasování, kterým stejně nemohl nic ovlivnit.
Kromě rekonstrukce pikantních podrobností jednání obou poslanců je samozřejmě možné vystopovat obecnější problémy. Především je to už zmíněná slabá vládní koalice. V České republice je to už dlouhodobá tradice. Ve své polistopadové demokratické historii měla Česká republika, když nepočítáme dvě porevoluční vlády široké koalice, dvě vlády menšinové, jednu přechodnou a jednu vládu s převahou pěti hlasů, která byla považována za vysoce stabilní. Český volič takto rozkládá své politické sympatie a pokus změnit to za pomoci volebního systému nevyšel díky jeho politické zpackanosti v dobách takzvané opoziční smlouvy.
Česká republika by přitom velmi potřebovala vládu se silným mandátem, která by měla odvahu k mnohým skutečným reformám, ne pouze k reformám kosmetickým a polovičatým, jak je činí tato vláda, stejně jako všechny předchozí. Model slabých vlád je nešťastný. Aby mohl být odstraněn, musela by se změnit některá z jeho podmínek. Buď voličské preference nebo volební systém. Než by se tak stalo, mohla vy vládnout nějaká širší koalice.
Takový pokus tu ale už byl a znám je právě pod názvem vláda takzvané opoziční smlouvy. Mnozí z jeho původních obhájců se domnívali, že hlavním motivem spojení dvou rozdílných stran, ČSSD a ODS, by měl být přechod na jiný politický systém. Vlivem historických okolností a možná i příliš očividné snahy ODS vypořádat se svými zrádci, záměr ztroskotal a proto je třeba se dále spokojit se slabými vládami a jejich slavnými odpadlíky.
Přesto ale možná stojí za úvahu, zda-li je opravdu nutné jim věnovat tolik pozornosti. S poslancem Hojdarem diskutovaly špičky ČSSD, špičky ODS se zase vyjadřují k poslanci Kottovi. Když pomineme Kottovu opilost, kterou přiznává a která zajisté poškodila jeho stranu, pak svým hlasováním či nehlasováním oba prostě jen využili toho, že mají právo hlasovat či nehlasovat, jak sami chtějí. Nejsou podle ústavy nebo neměli by být vázáni žádnými stranickými instrukcemi. Jejich chování by měli prvotně posuzovat voliči a pak teprve stranické organizace a jejich šéfové.
Oba poslanci beze sporu svým jednáním poškozují své strany. Jenže vnitrostranická demokracie by měla býti přednější, než občasné úlety jednotlivých politiků. Poslanec Kott například možná opravdu dodatečně hledá výmluvy pro své opilecké jednání. Jenže přece jen nechce se věřit, že by byl tak silný notorický alkoholik, že by si už vůbec neuvědomoval, kde má sedět a proč. Nepožadovala se po něm totiž žádná příliš složitá činnost, jen zmáčknout tlačítko, jak sám připomněl.
Spíše je možné tedy vyslovit přece jen hypotézu, že na tvrzení, že nechtěl hlasovat proti vládním návrhům, může něco být. Jestliže nesebral odvahu to říci svým kolegům do očí a hlasovat v nesouladu s nimi a místo toho se zpil do němoty, pak je to možná spíše tristní doklad o stavu vnitrostranické demokracie v ODS. Tím spíše, že ODS málokdy tak razantním způsobem vyzývá někoho k odchodu ze svých řad. V případě mnohých by to bylo možná více na místě.
Všechny aspekty poslaneckého hlasování či nehlasování ovšem dohromady svědčí o jisté nezdravosti českého politického prostředí. S tím ovšem nelze zatím dělat nic víc, než na to upozorňovat.
