Soudné sestry
Ve dnech 18. a 19. září je stále ještě možno v Divadle v Dlouhé zhlédnout inscenaci Soudné sestry, jednu ze dvou výjimečných divadelních her, které vznikly na motivy knih Terryho Prachetta ze série Zeměplocha.
Co je to vlastně Zeměplocha? Placatý svět, nesený vesmírem na zádech obrovské želvy a čtyř slonů, kde se dějí podivné věci. Podivné věci se tu dějí vlastně docela normálně. Mágové z Neviditelné univerzity zkoumají nově nalezený vesmír v krabici od děkanových bot, cech alchymistů si staví novou budovu v kráteru po té staré, Smrť (ten vyhublý chlapík v kápi) s kosou schopnou useknout běh myšlenek jezdí za svou prací...
Ale i na normálně podivné věci jsou záležitosti v Lancre, zapadlém vysokohorském královstvíčku, víc než podivné. To, že starý král zemřel ne až tak úplně náhodou, nikoho z obyvatel nepřekvapuje. Přeci jenom je zabití starého krále osvědčený způsob, jak se stát králem novým, ale je to poprvé v historii Lancre, co si nový král myje nad vším ruce a snaží lidem namluvit, že šlo o nešťastnou náhodu. A vysoko v horách se sešly čarodějky, aby si popovídaly u šálku čaje a tácu obložených chlebů...
Královy krvavé ruce (pocitu špíny ho nezbavil ani ocelový kartáč) se vztahují nad Lancre, duch starého krále žádá pomstu a mezitím se tři čarodějky rozhodly změnit poměry v království, a to každá způsoby sobě vlastními. Esme Zlopočasná pomocí hlavologie, Stařenka Oggová jídlem, zpěvem a tancem a Magráta Česneková uctíváním přírodních sil, nošením okultních amuletů, užíváním léčivých bylinek - prostě tím opravdu Správným způsobem...
Před námi se tak rozjíždí podivná variace na Hamleta, Macbetha i další Shakespearovy hry. Divák uvidí hodně povědomých (i zcela neznámých) postav a scén - to vše prokládané slovním i situačním humorem a absurdní svébytností plochého světa. Scénář si plně zachovává humornou atmosféru knihy, k čemuž často využívá takřka doslovné citace. Hutný a nabitý děj se tak před divákem odehrává lehce a stravitelně.
Kulisy jsou tmavé, jednoduché a takřka se nemění, ale díky promyšlené scénické práci se snadno změní na palouk v horách, trůnní sál nebo dokonce v hlediště divadla - kde herci z pódia pozorují diváky coby aktéry představení. Kostýmy jsou kontrastně velmi barevné a na temném pozadí snadno poutají zrak. Asi nejvíc se mi líbil kostým mrtvého krále, který se coby duch pohupoval (jako na pružinách) v bílé s průsvitnou dýkou v zádech.
Nejlepší herecký výkon předvedl charismatický Tomáš Turek jako vévoda Felnet a skvělý byl i Miroslav Táborský v roli šaška. Role naivní ale nadšené čarodějky sedla Kláře Sedláčkové-Oltové natolik, že už si jinak snad ani neumím představit. I další členové souboru předvedli tak kvalitní výkony, až bych si dovolil prohlásit, že si tuhle hru prostě užívali.
Celkově představení asi nejlépe zhodnotil sám autor předlohy, když po skončení prohlásil, že to bylo nejlepší divadelní zpracování jeho díla - a že už různých inscenací po světě viděl víc než 40. Myslím, že větší pochvalu Divadlo v Dlouhé už snad ani dostat nemůže.
