SPD a její noví
V posledních patnácti letech měla německá sociální demokracie, tedy SPD, v čele strany šest předsedů a v posledních čtyřech měsících je to už třetí změna: po Münteferingovi přišel Platzeck a nyní ho vystřídal - kvůli zdravotním problémům - jeho zástupce ze Severního Porýní - Vestfálska Kurt Beck.
Jedni byli slabí a nebyli schopní vtisknout straně nějaký výrazný profil a druzí byli zase moc autoritativní na to, aby profil vytvářeli společně se stranickou základnou. Straně vnucovali jen své vlastní představy.
Německý zpravodajský časopis Der Spiegel napsal, že SPD je dnes tou nejmelancholičtější stranou na světě. Od roku 1991, po odchodu velice vzdělaného Jochena Vogela, neměla na předsedy moc štěstí. Mezi ty slabé patřili Björn Engholm, Rudolf Scharping a Mathias Platzeck. Mezi ty autoritativní: Oskar Lafontaine, Gerhard Schröder a později se takovým stal i Franz Müntefering. Nikdo z nich nevydržel v úřadě déle než pět let a nikdo neodešel ze své funkce dobře či elegantně.
Engholm musel odejít z funkce, protože při vyšetřování smrti pana Barschla v roce 1993 lhal. Scharpinga odstavil v roce 1995 Lafontaine a Lafontaine zase musel odejít, protože nesouhlasil s kurzem Schrödera. V roce 2004 předal Schröder funkci Münteferingovi, protože při projektu reforem necítil dostatečnou podporu své strany. A Müntefering nakonec odešel v roce 2005 proto, že neprosadil svého člověka na post generálního sekretáře. A jak už bylo řečeno: Platzek odešel ze zdravotních důvodů, ač byl zvolen víc než devětadevadesáti procenty hlasů. Zdravotně se zhroutil nejspíš i proto, že se vnitřně příliš bránil vysokému pracovnímu tempu, které panuje v Berlíně. Nebyl na něj připraven fyzicky, ani psychicky, na rozdíl od Angely Merkelové z konkurenční CDU. Dokumentuje to i jeho věta, kterou řekl v Londýně při obědě s Blairem, že mu na politice zase až tak moc nezáleží, že si dovede představit, že by se živil i jako hostinský a točil pivo.
Nikdo z výše zmíněných šéfů strany nebyl schopný svým chováním ztělesnit tradici a hodnoty své strany. V SPD nebyly vytvořeny podmínky, aby se do jejího čela dostal člověk, který by měl proletářský původ, vysokou inteligenci, vedoucí schopnosti a byl dostatečně otevřený vůči nejrůznějším názorovým proudům. To je důvod, proč se dnes tato strana nachází v této dramatické situaci. Krizi sociální demokracie názorně ztělesňoval i Gerhard Schröder, který sice pocházel ze sociálně slabých poměrů, ale přezdívalo se mu kancléř bossů. Po jeho odchodu z politiky se jeho orientace jen potvrdila: nevěnuje se vypracovávání nového programu strany, ani nepomáhá odborářům, ale naopak se spojil s nejmocnějšími: nechá se platit jako poradce od švýcarského vydavatelství Ringier, od ruské dceřiné distribuční společnosti Gastrpromu a od investiční banky Rothschild.
Současná sociální demokracie je podle časopisu Der Spiegel sotva říditelná a sotva schopná řídit vládu. Možná to je i hlavní důvod, proč se tak snadno dostal slabý Platzeck na špici: nikomu nevadil. Jaký bude nový šéf zatím nikdo neví, z jeho prvního obsáhlého rozhovoru, který poskytl Der Spiegelu, to ale nevypadá, že by do strany mohl přinést zásadní změnu, a navíc i před tím se ve straně neprofiloval jako muž s jasnou vizí, která by mohla přitáhnout nejrůznější lidi včetně elit.
Místo, aby se strana soustředila na vytváření nového přitažlivého profilu, za kulisami probíhá tvrdý boj o to, kdo za ni bude příště kandidovat na nového kancléře. Hovoří se kromě Kurta Becka ještě o dvou ministrech Peeru Steinbrückovi a Sigmaru Gabrielovi. Tato skutečnost ale straně jistě také moc nepomůže a spíše ji uškodí.
