Spejbl a Hurvínek
Člověku, který se dopustí úvahy mimořádně nerealistické či naivní, se u nás již několik desetiletí říká: "Představuješ si to jako Hurvínek válku". Vlastně se tudíž dalo čekat, že se Hurvínek připlete do válečného zpravodajství. Jednou z mála informací, které včera co do důležitosti mohly konkurovat zprávám z iráckého bojiště, se stala právní bitva o ochrannou známky na loutky Spejbla a Hurvínka.
Pražský městský soud zamítl žalobu Městského ústavu sociálních služeb v Plzni, který tvrdil, že současné ředitelce divadla Spejbla a Hurvínka nenáleží autorská práva ke zmíněným loutkám. Komplikovaný spor, ve kterém se právníci přeli o to, kdo je dědicem a co může či nemůže být za dědictví považováno, sledoval přímo u soudu i Hurvínek, který nakonec poskytoval novinářům a televizním štábům rozhovory. Byl zjevně spokojen, že konečně ví, kam zase patří. Kdo ví, zda by stejně vesele odpovídal i v případě, že by ho soud přiřkl plzeňskému ústavu sociálních služeb. To by totiž pro něj představovalo povinnost vydělávat s taťuldou Spejblem nemalé částky pro firmu, jež jistě provozuje ušlechtilou činnost, která ale s divadlem nemá pranic společného.
Pokud by soud zpochybnil zápis ochranných známek, učiněný na loutky nástupcem Josefa Skupy, Milošem Kirschnerem, měl ústav sociálních služeb údajně požadovat ročně čtyři sta tisíc korun za to, že jsou Spejbl a Hurvínek uvedeni v názvu divadla, dalších tři sta tisíc za to, že vystupují, a třicet procent ze všech tržeb. Za těchto okolností by Hurvínek divadlo možná ani neuživil, nemluvě o riziku, že by mu do uměleckého života začali kibicovat lidé, kteří si divadlo představují jako on válku. Doufejme, že od odvolacího soudu bude Hurvínek odcházet ve stejně dobrém rozmaru, jako od toho včerejšího.
