Spolupráce Turecka a Izraele
Blízkovýchodní politici, zejména vrcholní představitelé arabských států nebo vlád, obvykle nemají ve zvyku cestovat příliš často do ostatních zemí regionu. Vzájemné vztahy se většinou omezují na rituální projevy úcty, které ve skutečnosti zakrývají nezájem nebo přímo nevraživost.
Podivnou výjimku v tomto pravidle tvoří kontakty mezi dvěma nearabskými zeměmi oblasti. Zamysleme se nad podstatou zprávy: do židovského státu přijel islamistický politik stojící v čele muslimské země. Zvláštní vztahy mezi Tureckem a Izraelem v mnoha ohledech odrážejí paradoxy celé oblasti - a také ukazují, že i tamní politika není nic jiného než "umění možného", jak říkával jeden klasik.
Na první pohled Izrael a Turecko nic nespojuje. Turecko je velký muslimský stát, národnostně homogenní, hospodářsky někde na cestě od zemědělské k tradiční průmyslové ekonomice. Izrael je malý židovský stát, s významnými národnostními a náboženskými menšinami. Jeho ekonomika patří k nejmodernějším v oblasti, ale i na světě. Přesto tyto dva státy spojuje momentálně víc, než je rozděluje.
Zejména mají Ankara i Jeruzalém velmi podobné geopolitické zájmy. Dělá jim starost společný soused Sýrie; otázka šíření zbraní hromadného ničení, například do zemí, jako je soused Turecka Írán; a také nemají zájem na destabilizaci regionu islamistickou ideologií. V uplynulých letech Turecko zaskočila vlna nábožensky motivovaných teroristických útoků, čátečně protivádních, a částečně protižidovských. V neposlední řadě je důležité zmínit, že oba státy jsou přesvědčenými spojenci USA, ale zato mají problematické vztahy s Evropskou nií a některými arabskými státy.
Turecko navázalo diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1992 a od té doby se kooperace rychle rozvíjí. Dynamika jejich kontaktů se dá dobře ilustrovat na ekonomické spolupráci. V roce 93 dosáhla jejich vzájemná obchodní výměna dvou set milionů dolarů. V loňském roce to byly už dvě miliardy dolarů, tedy desetinásobek. Izraelští investoři jsou pro turecké hospodářství významným zdrojem "know how" v oblasti pokročilých technologií. A navíc, už od poloviny 90. let je Turecko nejčastější destinací izraelských turistů.
Izraelsko-turecká kooperace prošla zatěžkávací zkouškou v říjnu roku 2002. Tehdy v tureckých volbách zvítězili umírnění islamisté ze strany AKP. To znamenalo posílení vztahů s ostatními muslimskými zeměmi, a ochlazení kontaktů s Izraelci. V letech 2000-2004 probíhala také palestinská intifáda, která vyvolávala v okolních zemích značný ohlas, zejména u široké veřejnosti. Ankarská vláda se tedy ocitla pod tlakem zdola revidovat své vztahy k Jeruzalému. Umírnění islamisté Rečepa Erdogana však prokázali značnou dávku pragmatismu. Turecká zahraniční politika je i po roce 2002 určována dlouhodobými strategickými zájmy země, a nikoli islámem, nebo dokonce islamismem. Ani ne rok po vítězství islámských konzervativců z AKP byl do Ankary pozván izraelský prezident Moše Kacav, a jen za letošní rok už v Izraeli pobývali dva turečtí ministři. Ještě letos zřejmě opačným směrem zamíří Ariel Šaron.
Současná spolupráce v žádném případě nestojí jen na hospodářské výměně. Nejzajímavější, a pro obě země nejdůležitější, je spolupráce vojenská a také koordinace tajných služeb. Obě armády spolu pravidelně cvičí - naposledy letos v lednu. Armáda ostatně v Turecku hraje velkou roli v udržování politické stability. Je pravděpodobné, že k nejpřednějším obhájcům spolupráce s židovským státem patří právě vojáci.
Turecko nicméně zůstává muslimskou zemí a nemůže a nechce zapřít svou náboženskou spřízněnost s ostatními muslimskými zeměmi oblasti. Již v minulosti turecký prezident nazval v souladu s názorem ostatních tamních vlád izraelskou politiku vůči Palestincům "státním terorismem" a samotného Ariela Šarona označil za teroristu. Součástí poslední Erdoganovy cesty byla také návštěva palestinských území, setkání s prezidentem Mahmúdem Abbásem a příslib pomoci při přebudování palestinské samosprávy a případně i jejích ozbrojených sil. Ještě před Erdoganovou cestou předali turečtí představitelé Palestincům značné množství dokumentů z dob osmanské říše, pod která po staletí spadala i území dnešního Izraele a Palestinské autonomie. Tyto listiny mají pomoci Paletincům při jednání s Izraelem, protože dokumentují majetkové poměry v politicky důležitých místech, jako jsou posvátná místa v Jeruzalémě. Zároven ale turecký prezident neudělal nic, co by doopravdy narušilo zahraničně politickou spolupráci s Jeruzalémem a nabídl zprostředkování mezi Izraelem a palestinskými představiteli.
Vraťme se na závěr k tomu, čím jsme začali. Mluvili jsme o velkých rozdílech mezi Tureckem a Izraelem. Z odstupu se náhle nezdá rozdíl mezi nimi tak velký, a to i bez ohledu na jejich shodné strategické zájmy. V listu Jerusalem Post publikovali společně článek dva politologové, Turek Soner Kagaptay a Izraelec Asaf Romirovsky. Konstatovali, že obě země jsou si vlastně v mnohém podobné. V obou společnostech hraje významnou roli pro národní identitu náboženství. V obou společnostech také náboženství ovlivňuje politiku více, než je běžné u evropských národů. Významnou roli ale také hraje neustálá snaha po vyvážení náboženské a světské stránky veřejného života, což je otázka, kterou nyní řeší třeba Irák a v budoucnosti i další blízkovýchodní země. Jak Turecko tak i Izrael rovněž ještě pořád hledají své místo v regionu - i ve světě. Jedno je však jasné už nyní - optimální způsob spolupráce mezi sebou už nalezli.
