Spor mezi Ruskem a Čínou ustoupil obchodním zájmům

Dohoda, kterou Lavrov a Jang v Pekingu podepsali, by si zasloužila větší zájem, než jakého se jí ve světě dostalo. Dohoda umožňuje, aby se přesně vyměřily i poslední zbývající úseky rusko-čínské hranice, která měří bezmála čtyři a půl tisíce kilometrů. Podpisu předcházely čtyři dekády tuhých diplomatických jednání - a ještě předtím nepravidelná válka. Říkalo se tomu válka na Ussuri. Ve skutečnosti šlo v uvozovkách "jen" o sérii pohraničních sovětsko-čínských incidentů. Měly svou úsměvnou stránku, vyvracely totiž poučky marxleninských teoretiků, že je vyloučeno, aby dvě socialistické země zkřížily zbraně. Mnoho lidí se však tehdy, na sklonku 60. let minulého století, obávalo, že z nepravidelné pohraniční války by se mohla vyvinout válka regulérní, ba dokonce jaderný konflikt - poněvadž tou dobou už byla atomovou velmocí i Čína.

Pravda, důvody k tehdejšímu ozbrojenému konfliktu nebyly pouze územní. Vztahy mezi Čínou a Sovětským svazem se začaly zhoršovat v druhé půli padesátých let - poté, co Moskva Pekingu sdělila, že by ho v jeho případném boji proti Tchaj-wanu a Spojeným státům nepodpořila svými atomovými pumami - a zvláště poté, co se s ním odmítla podělit aspoň o návod k sestavení jaderné zbraně. Rozporů přibývalo geometrickou řadou a roztržka se prohlubovala rok od roku. Chuť dát té druhé straně lekci sílila a nezadržitelně směřovala k zmíněným přeshraničním přestřelkám v oblasti, o niž se přeli už ruští carové s čínskými císaři.

Mimochodem, jak Čína, tak Sovětský svaz informovaly o potyčkách s takovou úctou k pravdě, která jim tehdy byla vlastní - což jistý francouzský deník inspirovalo k následující skvostné větě: "Dvě nejlživější agentury světa, Tass a Nová Čína, se stále nemohou dohodnout, kdo vlastně začal incident na Ussuri."

Pekingská dohoda je tečkou za touto komedií se smrtelně nebezpečným podtextem. Rusko se dohodou zavazuje vrátit Číně ostrov Tarabarov - jemuž Číňané říkají Jin-lung - a zhruba polovinu Velkého ussurijského ostrova, čínsky Chej-sia-c'.

Rusko tedy zjevně Číně ustupuje. Proč?

Za prvé proto, že se jejich vztahy za posledních dvacet let natolik zlepšily, že Moskva i Peking mohly od hranic odpoutat většinu vojenských jednotek a dokonce začít pořádat společná vojenská cvičení. Vracená území, podle Rusů něco přes 300 čtverečních kilometrů, proto nemají pro Moskvu žádný převratný bezpečnostní význam. Ostatně je jasné, že Rusové tu byli jako agresoři. Sovětský svaz sem vpadl v roce 1929.

Za druhé, Rusové si za drobný pohraniční ústupek mohou nárokovat větší čínskou vstřícnost v jiných oblastech. Obchod mezi oběma zeměmi se vůčihledě rozrůstá, jen za loňský rok se zdvojnásobil - jenže: Rusko má s Čínou podobné problémy jako jiné státy. I tady dopadá obchodní výměna výrazně ve prospěch Číny. Moskva potřebuje, aby Peking svůj přebytek ve vzájemném obchodu snížil. Podle jejích představ by Čína měla dovážet mnohem více ruského zboží než teď, kdy má zájem hlavně o suroviny a ruskou zbrojní techniku. Kterýžto zájem má někdy i postranní úmysly, jak Rusové nedávno zjistili, když v novém čínském vojenském letounu rozpoznali repliku svého vlastního letadla.

Není jisté, zda se Rusům prostřednictvím územního ústupku podaří na Pekingu vymoci větší vstřícnost na poli obchodu a autorských práv - jisté však je, že se Rusové o to pokusí. Naznačil to ostatně už v první zprávě o podpisu pekingské dohody list Russia Today, když napsal: "Čeká se, že podpis dohody bude pro tyto země, které jsou aktivními obchodními partnery, novou vzpruhou."

Ruské rozladění z nevyváženosti obchodu sice vrhá na vztahy Moskvy a Pekingu pořádný stín, ale diplomaté obou stran nelžou, když říkají, že spolupráce je nejlepší za řadu desetiletí. Rusko a Čínu dává dohromady nechuť k světovládě Ameriky. Říkají, že se snaží o multipolární svět, a soustavně podkopávají pozici Washingtonu. Tu chrání režimy, které si to nezaslouží (například zimbabwský či íránský); tu odsoudí myšlenku na instalaci radaru v Česku; tu si vzájemně pochválí ostrý postup vůči povstalcům na vlastním území.

Toto spojenectví je však nerozborné jen zdánlivě. Moskva a Peking nemají pouze shodné zájmy a pod vzletnými slovy diplomatů lze rozpoznat i obavy z partnera. Kdyby Rusko či Čína výrazně zesílily na úkor druhého, přestane se tomu slabšímu nynější účelové strategické partnerství vyplácet a téměř jistě bude hledat cestu k Západu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .