Spor o agrární dotace, EU, Francie a WTO

Zrodila se těsně po konci druhé světové války, která vyčerpala "dědičné nepřátele" Francii a Německo natolik, že jejich bystřejší politici pochopili, že opakování starých sporů nikam nevede.

Nacionalistická politická schémata má nahradit konkrétní spolupráce v konkrétních oblastech. Vedle často zmiňovaného základu v podobě dohody o výrobě a obchodu s uhlím a ocelí pevné místo zaujala společná zemědělská politika. Jeden důvod byl strategický: Poválečná zchudlá a poničená Evropa prožila zásobování podle lístkového systému, proto heslo zajistit potravinovou soběstačnost znělo lákavě a přirozeně na celém kontinentu. Stejně významná byla motivace politicko ekonomická. Zemědělsky tradičně silné Francii se výměnou za souhlas s průmyslovou obnovou západní části Německa otevřel významný prostor pro výnosný export.

Každý dobrý nápad nemusí nutně mít také dobrý konec. To, co bez potíží fungovalo před třiceti, čtyřiceti lety, se v osmdesátých letech minulého století stalo zjevným ekonomickým nesmyslem. Hromadící se hory zmrazeného másla a mléka byly důkazem, že podporovat zemědělskou výrobu bez omezení podle logiky "zaplatíme, cokoli vyprodukujete" ztrácí smysl. Proto se začala prosazovat postupná změna kursu v podobě dotací přímo rolníkům. I tak ale přetrvával a přetrvává problém, který se vejde do jediné věty: Agrární subvence spolykají přes čtyřicet procent rozpočtu celé unie. Unie, jejíž členské země mají potíže s trvale vysokou nezaměstnaností, unie, která by potřebovala investovat do vzdělání, výzkumu a inovačního rozvoje.

Jestli si někdo chce stýskat na to, čemu se v hantýrce říkává "francouzské věno", neměl by zapomenout, že svá politicky citlivá místa mají i jiné země. Když si britská premiérka Margaret Thatcherová před jednavaceti lety vymohla slevu z britského příspěvku do společné bruselské pokladny, měla dobrých argumentů plnou kabelku. V první řadě stál fakt, že Spojené království na tom bylo hospodářsky nevalně. A protože agrárních dotací dostávalo relativně málo, nepoměr mezi tím, co Londýn do Bruselu posílal, a tím, co získával, byl křiklavý. Britská ekonomika už ale dobrých pár let patří k nejvýkonnějším v Evropě, proto se křiklavá stává naopak výše kdysi vybojované slevy.

V politice to občas chodívá jako na žižkovské pavlači, kde se na kritiku neodpovídá jejím vyvracením, ale zase kritikou kritika. Dobře to bylo vidět, když se před třemi lety začali vzájemně okřikovat britský premiér Tony Blair a francouzský prezident Jacques Chirac. Repríza této konverzace se udála letos v červnu, i když už se naštěstí pánové nepřeli, kdo z nich je nevychovanější.

V Paříži nyní vraští čelo ne kvůli Blairovi a jeho řečem, že vymění britskou slevu za společnou zemědělskou politiku. Evropská unie jako celek se dostává pod tlak rozvojových zemí. Ty tvrdí, že se ze své chudoby nevymaní hlavně proto, že jsou pro ně uzavřené trhy bohatých zemí, a to především ty potravinové. Když není kde není prodat ulovené ryby, marné je šít sítě.

Ještě při loňském jednání v mexickém Cancúnu rozvinutější země tlaku třetího světa odolaly, protože uvolnění obchodu s potravinami bránily také Spojené státy, kde politici konejší své rolníky dotacemi a chrání vysokými cly kvůli váze jejich voličských hlasů stejně jako v Evropské unii. Před měsícem ale Washington překvapil, když ohlásil, že je ochoten své celní bariéry vůči dovozu potravin radikálně snížit, pokud na druhé straně Atlantiku s ním srovnají krok.

Tato šlamastyka musela skončit a také skončila na francouzském stole. Proto Jacques Chirac volal k pořádku příslušného unijního komisaře, který pětadvacítku při debatách ve Světové obchodní organizaci zastupuje a kterým je bývalý Blairův ministr Peter Mandelson. Je tu jistě riziko, že se Francie odhodlá sáhnout po právu veta. V politice ale platí, že ten, kdo žene věci do krajnosti a zůstává sám bez spojenců, je nakonec ten, kdo utrpí největší škodu.